Štědrý večer

Kazatel: Daniel Ženatý

stromek

Iz 35,3-7

Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. 4 Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ 5 Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. 6 Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. 7 Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí.

Beznaděj proti naději.

Ochablé ruce, klesající kolena, nerozhodná srdce. A k tomu slepé oči, hluché uši, kulhavá chůze, němý jazyk. Aby toho nebylo málo, tak ještě poušť a step, a žízní rozpukaná země.

Zkuste s tím něco dělat. Zkuste to rozhýbat. Kudy na to? Je zde ještě vůbec nějaká naděje? Jako když tým lékařů stojí nad bezvládným lidským tělem a krčí bezradně rameny.

A do toho zní jako čiré bláznovství jasný hlas – nebojte se. Přichází váš Bůh. To je změna. To je naděje. Sám ze sebe ji člověče nevykřešeš!

Ochablost pomíjí, nohy stojí pevněji, srdce ví kudy kam. Kdo neviděl vidí a kdo neslyšel slyší. Kdo kulhal skáče jako jelen, jakoby neměl dost a musel si vyzkoušet, jaké to, juchat a skákat.

Přichází váš Bůh a kde byla pustina a rozpukaná země je jezero a je tráva šťavnatá a hustá.

Izaiáš ve svém obraze přidá, že ten Bůh přichází s pomstou. Moc se nám tam ta pomsta nehodí. Pomsta. Štědrý den. Izaiáši, nešlo by to bez té pomsty?

Možná Izaiáš krčí hlavou a říká, je mně líto, nešlo.

A možná by nám řekl něco ve smyslu – tím chci říct, že zlo skončí, tma skončí, smrti již více nebude. To že se Ježíš narodil v chlévě neznamená, že na světě bude všude chlívek. Bůh má moc aby obnovil své stvoření. Díváme se kupředu, vidíme kříž a víme, že cena za to bude velká.

Iz 11,1-5

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. 2 Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. 3 Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, 4 nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. 5 Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

A opět ta umanutá, sveřepá naděje. Pařez. Kdysi to byl krásný strom. Pak ho někdo pokácel a už ho zajímala jen koruna. K čemu je pařez? Plete se do cesty, dá se na něj sednout, poslouží jako stolička. Obraz věci která je na nic. Už se s ní nepočítá.

Jako vztah k sobě, nebo k blízkému člověku, nebo k Bohu. Kdysi dobrý a krásný, a pak se něco rozbije a konec, už se s ním nepočítá.

Je to tak podobně i s Bohem a jeho vztahem k nám a k životu?

Není. Proto Izaiáš maluje svůj obraz. A nejen on. Kolikrát se to v Bibli opakuje. Podle lidských měřítek konec. Vzpomeňte. Jen co si Bůh něco začal s Abrahamem a sliboval potomstva jako písku na pláži, konec. Abrahamovi nemají děti. Skončilo to dřív, než to začalo. A pak přišel Ježíš, a po jeho smrti se učedníci rozprchli.

Kolikrát se z té události s Bohem stalo jen torzo. Pařez. A přece. Co Bůh začal žije, trvá a neskončí to. I z toho pařezu, z jeho kořenů vzejde výhonek a ovoce ponese. Bůh se zrodil do tohoto světa. Nebo se spojilo se zemí. Pro Kristovy zásluhy to dobře dopadne. Proto se radujeme z jeho narození.

Lk 2,25-32

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. 26 Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. 27 A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, 28 vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: 29 „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, 30 neboť mé oči viděly tvé spasení, 31 které jsi připravil přede všemi národy – 32 světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“

Nařízení od císaře Augusta, pastýři pod širým nebem, andělé, Marie, Josef, dítě položené do jeslí. Uplynulo osm dní. Už se musí rodit poznání, kdo to je ten narozený v jeslích.

Jako první to to poznají dva staří lidé.

Zajímavé. Jakoby naopak než jsme zvyklí. Nadšení většinou propadají ti mladší. Spíše se nadchnout, mají horké hlavy, hned by tamto nebo tamto. Starší už vědí své, to jsem už viděl, to uo už jsem zažil, četl jsem, říkali… Zkuste pro něco nadchnout statší lidi. Je to dřina!

A pro narozeného Mesiáše se nadchnou dva staří lidé. Nejprve Simeon.

Duch svatý byl s ním. Jsou takoví, co je duch svatý s nimi. Je si dobře všímejte. Většinou obyčejní lidé. Ani nemusí moc mluvit, ani nejsou nápadní. Ale Duch svatý je s nimi. A vám je s nimi dobře. Cítíte se u nich bezpeční. Můžete se přestat chránit.

A Simeonovi Duch svatý předpověděl, že nezemře, dokud neuvidí Mesiáše. Kolik vody uplynulo v Jordánu, než se to stalo? A jak to měl Simeon poznat, teď, to je on?

Duch svatý byl s ním. Poznal to. Setkají se v chrámě. Simeonovi je jasné. Dočkal se, a může jít k Bohu domů. Je završeno jeho pobývání zde na zemi. Může zpět domů k Bohu. Už viděl Mesiáše. Dobře to dopadne. Může jít. Možná si radostí poskočil. A Izaiáš si v nebi říkal, vidíte? Neříkal jsem vám to? Dobře jsem ten obraz namaloval.

Lk 2,36-40

Žila tu i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let 37 a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. 38 A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. 39 Když Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. 40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.

Prorokyně Anna, velkou část svého života vdova. Nevycházela z chrámu. Možná ji měli za podivínku. Kolik takových lidí potkáváme. Máme je za jakousi figurku. Ani nevíme, jak se jmenují, co dělají, co si myslí. O Anně si možná také mnozí mysleli, že se nehodí do moderního světa nehodí. Co ta ví o životě?

Tato žena je mezi prvními, kdo poznávají, co se stalo, kdo se narodil, co to pro tento svět znamená. Byla modernější, než zbytek světa dohromady. Chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Ta zvláštní žena chválila Boha a mluvila o naději.

A Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.

Lk 3,21-22

Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe 22 a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.

A Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. A pak to co tušili pastýři, co poznali Simeon a Anna, potvrdil Bůh. Toto je můj milovaný syn. Ta událost, o které jste si mysleli že skončila, pokračuje. Život z kořenů pařezu Izai. Tesař a děvče v jiném stavu, ani ještě nebyli svoji.

Chlév, a pak Nazaret kdesi na konci světa. Vy všichni, kdo se ptáte co bude, jak to bude, co si máte myslet – toto je syn Boží.

S o to větším napětím pak sledujeme vše co říká, s kým se stýká, jak jde z Galileje do Jeruzaléma, kříž a vzkříšení. Nás se to týká, to je náš život o který se bojuje.

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 26.12.2009 v rubrice Kázání.