Slovo na tento měsíc

Padesátý den po velikonocích si křesťané připomínají seslání Ducha svatého. Snadno se to řekne – seslání Ducha svatého – a nesnadno se vyjádří, oč jde.
Je to jako padání rosy na posečenou trávu. Jako potok který přináší vláhu a nikdy nevysychá. Jako vítr, který věje kam chce, anebo vichr který obrátí naruby to co nemá pevné základy.
Křesťané věří, že to je Boží síla. Dobrá síla. Je silnější než my. Vede nás dobrým směrem. Působí, že učiníme víc, než bychom byli sami schopni učinit. Postrkuje a přiměje nás k dobrému. Probudí nás, když se chystáme ustlat si na vavřínech. Zalomcuje s námi, když si začínáme být vší jisti a nejsme schopni přijmout kritiku.
Nejčastěji se projevuje v docela všedních věcech. Vyslechnu druhého, zeptám se ho, jak se má? Zastavím urážlivé slovo, které se už už chystá ze mě vypadnout. Výčet toho, co všechno Duch svatý dokáže, nemá konec. Stručně se dá povědět – vede k dobrému životu. A dobrý život je tam, kde se žije v lásce.
A ještě něco. Duch boží je svobodný a věje kam chce. Neodradí ho naše neúspěchy. Nezdržuje se tím, zda se člověk považuje za věřícího nebo ne. Nezastaví ho zdi kostelů, ani zdi nemocnic nebo věznic. Ba nezastaví ho ani naše uzavřená srdce.

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 16.05.2009 v rubrice Kázání.