Slovo na tento měsíc

Jeli jsme úzkou valašskou cestou z Mikulůvky na Bystřičku. Auto bylo třeba otočit. Hledal jsem marně vhodné místo, až jsem dojel k samotě vedle cesty. Využil jsem soukromý vjezd, vjel na něj, zastavil a zařadil zpátečku, abych se otočil. Garáž byla otevřená, paní středního věku ji zametala. Zvedla oči, podívala se na naše auto nacpané mladými lidmi, opřela se o koště a usmála se na nás. Napadlo mne, že to tak je. Že se dělíme také podle toho, zda jsme otevření, nebo uzavření. Někteří z nás se při setkání s neznámým člověkem otevřou, usmějí se od ucha k uchu, jakoby i širokým úsměvem sdělovali, pojďte dál, u mě je místa dost, určitě se tam vejdete.
Jiným při setkání s neznámým člověkem strne úsměv na rtech. Snaha aby to byl úsměv vřelý je sice patrná, ale je to hřejivý úsměv který mrazí. Vysílá chladný signál, u mě je plno, jsem obsazen, nemám zájem, sem se nevejdete, nic po mně nechtějte.
S těmi prvými, otevřenými, se žije dobře. Těm druhým, uzavřeným, se v žádném případě neposmívám. Ano, žít s nimi je někdy obtížné. Ale. Je třeba se ptát – co se stalo? Kdo jim ublížil? Jakou zkušenost mají za sebou, že se jim úzkost tak jasně usadila ve tváři?

Žijeme spolu, namícháni do velkolepé směsi otevřených a uzavřených. Důležité je – změna je možná! Tak ať dnes praskne co nevíce obručí a z uzavřených se stávají otevření s širokým úsměvem!

Daniel Ženatý

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 09.09.2009 v rubrice Kázání.