Kázání 8. 4. 2018

Pardubice

08.04.2018

Píseň písní 2, 8-13

Jan 20, 19-29

„Odvalen je kámen, prázdný hrob tu zbyl.“ Slavná píseň je toho důkazem: symbolem Velikonoc je prázdný hrob. Ženy šly ke hrobu, a našly jej otevřený a prázdný. Ježíšovo tělo nebylo nikde. A zazněla dobrá zpráva: „Ježíš je živý. Ježíš je jinde.“

evangelium je trochu zvláštní: na Vzkříšeného se díváme z hrobu. Říkáme, že už tu není, že je pryč. A tak to skutečně je: Ježíš zvítězil nad smrtí. Unikl hrobu. A teď je daleko. Jenže je daleko od hrobu. Což neznamená, že by byl daleko od nás. Jak jsme to slyšeli, to je pravý opak.

Evangelista Jan to krásně popisuje: Ježíš po svém vzkříšení jde ke svým učedníkům. A to není snadné, vždyť se uzavřeli v nějaké místnosti ze strachu před lidmi. Dveře jsou zamčené. Ale Ježíš se nenechá odradit. A dostane se dovnitř.

V tom je úžasná zpráva. Nejprve že vzkříšený neutíká pryč od lidí, ale že jde za těmi, kteří mu patří. Jde tedy i za námi. A nemůže mu v tom nic zabránit. Zamčené dveře nejsou překážkou. A stejně snadno vstupuje Ježíš i do našich srdcí, do našich bolestí, do našich strachů, do našich neúspěchů, do našich ztrát, aby tam přinesl Boží pokoj.

Vždyť  Ježíš říká učedníkům: „Pokoj Vám!“ „Pokoj Vám!“, to bylo tehdy běžný pozdrav, něco jako „Ahoj!“ Ale v ústech Ježíšových je to mnohem víc. Ježíš neříká jenom: „Dobrý den! Jak se máte?“ Říká: „Pokoj Boží buď s Vámi!“. Anebo ještě konkrétněji: „Pokoj Boží je s Vámi!“

Ano, po Velikonocích je hrob prázdný. Ale životy a srdce učedníků nejsou prázdné. Jsou naopak plné Božího pokoje. Plné Ježíšovy přítomnosti. Plné té spásy, která dělá všechno nové. A to platí i pro nás: pro naše životy, pro naše srdce: jsou plné Božího pokoje.

Když Ježíš říká: „Pokoj Vám!“, znamená to: „Bůh a jeho síla a jeho vlídnost a jeho péče jsou s Vámi! Přišel jsem Vás spasit. A to nejsou pouhá slova. To je skutečnost. Já jsem Boží láska k Vám. A nic Vás nikdy neodloučí ode mne, Vašeho bratra a Vašeho přítele.“

Hrob je prázdný. Smrt byla poražena. Ale velikonoční dobrá zpráva je především, že už nic nepřekáží Boží lásce, Boží spáse. Že svět je nyní plný Boží síly. Že náš život je plný Kristovy přítomnosti. Hrob, do kterého se učedníci zahrabali ze strachu, už není hrob. Vždyť je plný života. Je plný Kristova života. Života, který je silnější než všechno ostatní. Života, který je silnější než smrt.

Kristus říká: „Pokoj Vám!“ A tato slova jsou plná síly a světla. Hřejí jako slunce v létě. Ale ve skutečnosti jsou ještě lepší než slunce. Vždyť slunce je jenom ohnivá koule, bez osobnosti, bez života. Zatímco Kristus má tvář i srdce. Mluví na nás. Dívá se na nás. Zajímá se o nás.

Proto nesmíme vidět za vzkříšením jen sílu života. Vždyť je v tom i vůle a záměr. Kristus chce, abychom i my měli podíl na jeho životu, aby i nám smrt už nemohla ublížit. Evangelista to jasně ukazuje: Kristus vstává z mrtvých, a hned jde za svými učedníky, aby jim přinesl život, kterému už nic nemůže bránit.

Velikonoční síla není anonymní. Má tvář. Pochází od někoho, který ví, co dělá, a pro koho to dělá. A proto nejsou Velikonoce jen dobrá zpráva, ale také a hlavně setkání. Tomáš to dobře pochopil.

Jemu nestačilo, že někdo viděl Ježíše živého. „Ježíš je živ!“, to je titul do novin. Něco výjimečného se někde stalo. A my koukáme. Ale jen ze zvědavosti. Tomáše nezajímá, že je Ježíš živý. Chce s ním osobní kontakt. Chce se dotýkat jeho rán, aby si byl jistý, že se ho jeho rány týkají. Ano, Tomáš se chce setkat, ne se zajímavou osobností, ale s tím, kdo položil svůj život za něho, a který pro něho zvítězil nad smrtí.

Jak říká evangelista: Ježíš vyhověl jeho přání. Tomáš se s ním setkal. Viděl jeho rány a pochopil, že se ho týkají. A proto řekl s úžasem a s vděčností: „Můj Pán a můj Bůh!“

„Můj Pán a můj Bůh!“: tato slova jsou mimořádně důležitá. A bez nich by nebyly Velikonoce Velikonocemi. Vždyť Velikonoce nejsou jen zázrak: mrtvý, který se vrátil k životu. Velikonoce nejsou jen dobrá zpráva: „Smrt byla porážená!“ Velikonoce nejsou jen naděje, že pomoc plná síly může zasáhnout do našich životů.

Tomáš to pochopil: o Velikonocích nejde jen o lidstvo všeobecně. Jde o mne osobně. Vždyť na mne Kristus myslel, když zemřel na kříži. Na mne myslel, když vstal z mrtvých. A proto Tomáš říká: „Můj Pán a můj Bůh!“ Neříká: „Pane vesmíru!“ Neříká: „Bože nebes!“ Říká: „Můj Pán a můj Bůh!“

A tato slova jsou důležitá. Bez toho osobního vyznání, bez vyznání toho osobního vztahu ke Kristu by něco zásadního chybělo. Vždyť Kristus nevstal z mrtvých jen proto, aby dokázal, že to je možné. Vstal z mrtvých, abych já měl podíl na jeho životě, abych já nebyl pohlcen smrtí.

Ano, Kristus to udělal pro mne. Kristus na mne myslí. To lze vidět i při setkání s učedníky. Vždyť Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Tato slova nejsou pro Tomáše. V tom případě by Kristus řekl: „To je smutné, že jsi mě musel vidět, abys věřil“. Ale Kristus neříká: „To je smutné, že jsi mě musel vidět, abys věřil“. Říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ A myslí přitom na všechny věřící, kteří se s ním nikdy nesetkají v těle. Myslí na nás. Myslí na mne.

A to je důležité. Vždyť jeho hrob je už dva tisíce let prázdný. A Kristus není nikde vidět. Evangelium může vypadat jako pohádka, sice krásná, ale velice vzdálená od našeho života. Mohli bychom se ptát: „V čem se nás tyto události týkají? Vždyť se to všechno stalo už tak dávno.“

Ale ve skutečnosti se Velikonoce píší i dnes. Vždyť já žiji dnes. A pro mne vstal Kristus z mrtvých. Abych já byl naplněn Božím pokojem. Aby mě už nic nemohlo odloučit od Boží lásky.

Tomáš se potřeboval setkat s Ježíšem, aby pochopil, že pro něho položil svůj život a vstal z mrtvých. Chtěl se dotknout Krista, aby si mohl být jistý, že se ho to všechno týká. Kristus říká: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ To znamená: „Blahoslavení, kteří se mě nemohli dotknout, ale kterých jsem se mohl dotknout svým svatým Duchem.“

Vždyť víra není vztah jednostranný. Kristus nám není lhostejný. Ale my také nejsme Kristu lhostejní. Věříme v někoho, kdo nás zná. Věříme v někoho, kdo nás miluje. Věříme v někoho, kdo se nás dotýká svým Duchem.

Kristus je náš současník. Není to postava z minulosti. O Velikonocích to jasně vyznáváme, když říkáme, že Kristus je živý. Ano, Kristus je živý dnes, a bude živý i zítra. A je živý pro nás: abychom i my byli živí životem, který už nic nemůže zastavit. Proto Tomáš řekl: „Můj Pán a můj Bůh!“ A je dobré, že vyslovil tato slova.

Vždyť o to ve víře jde. Archeologové zkoumají, kde je hrob, kam bylo uloženo Ježíšovo tělo. A další vědci hledají důkazy pro anebo proti vzkříšení. Ale to není starost věřících. Nechceme pochopit. Chceme prostě žasnout a děkovat, protože Vzkříšený přišel za námi, a nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v něm.

Ano, Kristus vstal z mrtvých. A vstal z mrtvých pro nás. Je zde s námi v tomto kostele a přináší nám Boží pokoj. Co k tomu říct? Jen to malé vyznání, každý za sebe: „Můj Pán a můj Bůh!“

Amen

Modleme se:

Pane Ježíši Kriste,

Ty jsi s námi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Děkujeme Ti za Tvou věrnost a za Tvou pomoc.

Tvé světlo svítí v našich temnotách.

A už nyní žijeme z Tvého života.

Prosíme Tě:

dej, abychom už nežili sami sobě, ale jen Tobě.

Neboť jsi náš Pán a náš Bůh, nyní a vždycky.

Amen

Tento příspěvek napsal/a Tomino dne 13.04.2018 v rubrice Kázání.