Kázání – 31.12.2009

Text: Žalm 5,12 | Kazatel: Daniel Ženatý

textem kázání jsou dnešní hesla Jednoty Bratrské – Ž 5,12

Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.

a Jan 20,28-29 – Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.

Konec kalendářního roku a počátek nového roku. Změní se něco? Nebo nezmění? Pokud máme nějaké problémy, tak o půlnoci nezmizí se starým rokem. Budou trvat dál.

A zároveň ta jiná cifra člověku připomene, jak ten čas letí. A kolik takových změn letopočtu už zažil. A že není jisté, kolik jich ještě zažije.

Pokud bychom sami vstoupili do pomyslného souboje s časem, tak prohrajeme. Nemáme šanci. Vteřinu za vteřinou se množina času zmenšuje, až přijde ta naše poslední vteřina zde na zemi.

Z tohoto pohledu je pochopitelné, že hledáme pomoc. Kudy z toho ven. Nechceme času podlehnout. A přitom je nám jasné, že před ním neutečeme.

Tuto lidskou nouzi mnozí využívají a zneužívají. Dnes jsme si na internetu mohli přečíst, že horoskopům věří 51% dotázaných Čechů. Pověrčivě hledají pomoc odněkud. Něco co by jim snad mohlo pomoci v boji s časem a stárnutím těla.

Zmocní se nás pocit smutku a lítosti. Proč lidé berou do svých rukou ten předem prohraný boj mezi člověkem a časem? Proč neuvěří, že to pro ně a za ně učinil Bůh? Proč tu naději, že čas nemá poslední slovo, proč ji raději nesvěří Bohu?

Jak jsme ten rok prožili?

V naději, že patříme Bohu, že nás od něj neodloučí ani naše nevěrnosti, ani čas který nás semele ať se nám to líbí nebo ne. Že nás od něj neodloučí ani smrt. Smrt přicházela, zemřeli mnozí, kteří k našemu sboru patřili. Věříme, že jsou u Boha a s Bohem. I když je nevidíme a učíme se žít bez nich.

A do toho zazní jako nadějná výzva k napřímení slova Žalm 5 Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají. Věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.

V tom roce 2009 se událo mnoho i v našem sboru. Můžeme si mnohé připomenout. Ne proto abychom se chlubili, nebo abychom se týrali tím, co se nepovedlo. Ale abychom znovu žasli, jaké ovoce nese víra. Jak mocný je Duch svatý, který dokáže z takových normálních lidí jako jsme my učinit Kristovu církev. Kolik se toho na zemi děje pouhou vírou. Kolik věcí dá víra do pohybu.

Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. To řekne Vzkříšený Kristus Tomášovi. I my Vzkříšenému věříme. V jeho jménu jsme se scházeli a žili. A tato víra se nějak projevovala.

Scházeli jsme se k bohoslužbám. Občas se mně přihodí, že jsem účastníkem bohoslužeb v lavici, a ne na kazatelně. Vždy znovu žasnu, jaká je to krása. Jaký je to „vynález“ takové bohoslužby. Co síly, pokoje, víry, a odhodlání člověku dodají. To jinde není. Bohoslužby jako střed sboru, střed našeho života. A všechna shromáždění v týdnu. A brigády a koncerty a výlety, pobyty setkávání. A ochotní kteří to připraví a pak uklidí. Byl by to dlouhý výčet toho, co jsme díky víře zažili a dlouhý seznam jmen, kdo se na různých věcech podíleli.

A také výhled dopředu patří k změně letopočtů. Ujištění, že tato změna nijak Pána Boha neochromí nebo neomezí v jeho jednání. Tak jak jej poznali ti kdo byli před námi, tak jej budeme znovu poznávat a vyznávat i my. Jako Boha milosrdného, spravedlivého, Boha kterému není lhostejné co se na zemi děje a jak žijeme.

A snad se smíme odvážit hledat a ptát dál. Jsme originální a jedineční, čas je originální a jedinečný, existuje něco, co je právě našim úkolem? Co právě před nás dnes staví naše víra, která Krista v těle neviděla a přesto v něj a jemu věří?

Dvě věci domnívám se je dobré připomenout.

1 Stavba v Hronovické ulici. Úřednický šiml posunuje věci a projekty po úřadech kupředu a zdá se, že nic nebude bránit tomu, aby se v roce 2010 se stavbou začalo. Před staršovstvem a celým sborem se v tom procesu stavby otevře další kapitola, finance. Vlastní obětavost, granty, dary, půjčky. To nás čeká. A možná bychom se měli radostně naladit! My to chceme, je to naše stavba, nikdo nás do toho nenutí. Nadchněme sebe i co nejširší počet lidí. To nás čeká. To bude úkol, A bez pokory a odvahy a pomoci Ducha svatého to nepůjde.

2 A zároveň nějak střežit tu šipku která ukazuje ze sboru ven. Nejsme tu jen sami pro sebe. Děje se toho dost směrem ven. Co sbírek odchází z našeho sboru ven na pomoc druhým. Vánoční balíčky do věznice, upravený kostel který slouží pro koncerty. Služba v domově pro seniory, nově v kapli v nemocnici a další a další.

A zároveň cítíme, že by to mohlo být ještě víc. Ještě více nabídnout ostatním to, co sami přijímáme. My poznáváme, jak je to dobré. Lidé venku přece nejsou zlí a nejsou jiní než my. Co brání tomu, aby to poznali také?

Dovolte můj pohled na tuto věc. Někdy se mně zdá, že jsme přespříliš komplikovaní. Že příliš předpokládáme, že ten člověk venku asi uvažuje tak a tak, a proto my mu musíme podat evangelium tak a tak. A že se zde děje chyba. Že nabízíme svou víru se zbytečnými okolky, trochu bázlivě a omluvně. A ten druhý po tom netouží. On to nechce. Chce slyšet to jasné, jadrné, čemu věříme. Zda jsme neboj nejsme blázni si sám definuje podle jiných projevů. A my předpokládáme, že člověk obklopený technikou uvažuje tak a proto mu musíme nadběhnout jeho moderní stezkou… Já se domnívám, že to je omyl. Že více než po tom jak druzí myslí, je třeba se ptát, po čem touží. A že toužíme po stejném. Třeba po tom, aby nás čas nesemlel a někdo nám pomohl. Po bezpečí a naději.

Pokusím se vyjádřit to tímto malým příběhem:

Desetiletý chlapec se vrátí domů z hodiny náboženství. Otec, který sám kdysi do náboženství chodil ale v kostele už léta nebyl, se ptá, co pan farář vykládal. Možná trochu trne, co si jen chlapec o všech těch biblických příbězích bude myslet! Přece jen počítače, mobily internet, vždyť žije v jiné době!

A chlapec spustí. Co nám farář vyprávěl? Toto.

Jak teroristé zajali nějaký malý národ a nechtěli ho pustit. A tak tam na ně přišel chlapík, co ho poslal Bůh. A měl nějakou super zbraň. Nikdo jí neznal. Všechny zastrašil, zajaté osvobodil a utíkali pryč. Jenže teroristé je honili. A v cestě bylo moře. Ten chlapík luskl prsty, a nejmodernější ženijní vojsko postavilo veliký most přes moře. Rychle po něm běželi, až byli na druhé straně. A když teroristi vběhli na most, tak to ten chlapík pomocí mobilního telefonu a semtexu vyhodil do vzduchu a bylo. A tak byl ten národ svobodný. Dobrý ne?

Otec lapal po dechu a pak se zeptal, chlapče, takhle vám to pan farář vyprávěl? Chlapec se na otce podíval a rozvážně pravil. Nevyprávěl. Ale, víš tati, kdybych to já říkal tobě tak, jak to pan farář říkal nám, ty bys tomu nevěřil.

Myslím, že smíme opustit konstrukce co si asi kdo myslí a proto já mu řeknu tohle, i když bych to jinak řekl úplně normálně. V roce 2010 můžeme zůstat normální. A o víře mluvit tak, jak umíme. Nic lepšího nevymyslíme. Amen

Bože, vyznáváme, ty jsi byl s námi. Děkujeme. Dávej nám víru, že pro zásluhy tvého syna nejsme bezvýznamným zrnkem písku v soukolí času.

A dávej nám sílu pro to co je v našem sboru před námi. Dávej nám nadšení pro věci hospodářské a finanční, dávej nám odvahu o tobě mluvit statečně, tak jak je nám dáno. Vždyť víra v tebe byla dobrá pro naše rodiče, je dobrá pro nás, jak by nebyla dobrá pro ty, kdo o tobě nevědí? Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 04.01.2010 v rubrice Kázání.