Kázání – 3.1.2010

Text: Mt 2,13-23 | Kazatel: Jean-Nicolas Fell

Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není

Malé děti systematicky zavražděny na králův příkaz. Matky, které pláčou nad mrtvými tělíčky svých miminek. Tuto strašnou scénu jsme si četli dnes v evangeliu.

Smrt dítěte je vždycky tragédie. Tady jich zemřely desítky. Nevzala je nemoc, ale meč Herodových sluhů. Jejich smrt nebyla přirozená. To bylo dílem člověka, dílem jeho násilí.

Jak může být člověk tak krutý a utočit na děti, kterým nejsou ani dva roky? Nemůžeme pochopit. Jen zbabělec, jen zvíře může zabít miminko.

Herodes chce za každou cenu zůstat králem. Jenže se tady nechová jako král. Chová se jako zločinec, jako bestie. Má stále moc krále. Ale už ztratil jeho důstojnost.

Kdyby ale šlo jen o Heroda! Krutost mocných není bohužel nic výjimečného. Jenže ji v tomto případě podnítil určitým způsobem sám Bůh. A proto je tato příhoda ještě víc šokující.

Nelze to popřít: děti byly zavražděny kvůli Ježíšovu narození. Bůh poslal světu Spasitele, a proto zemřela betlémská neviňátka.

Nemá Bůh tedy podíl na těchto vraždách? Vždyť dal Herodovi příležitost ukázat svou surovost. Tento důsledek mohl předvídat, vždyť je Bůh! Proč tedy nic nedělal, aby bránil tomu masakru?

Já vím: nejsme tu daleko od rouhání. Jak můžeme obvinit Boha, když nic nedělal? Tato vražda je přece dílem Heroda!

Na druhé straně, kdo může říct, že ho tato myšlenka nikdy nenapadla, že nevidí sebemenší problém?

Ano, Kristův příchod způsobil nepřímo vraždění betlémských dětí. O tom se nerado mluví. Betlémské světlo má svou cenu, a je vysoká. Příliš vysoká? To je otázka.

V Bratrech Karamazových říká Ivan, jeden z bratrů, že nic nemůže odůvodnit utrpení dítěte. Dodává, že, jestli tohle je cena za spásu světa, raději vrátí Bohu svou vstupenku.

Samozřejmě, to není žádný racionální argument, spíš výkřik ze srdce. Ale tento výkřik nezůstává bez odezvy v našich srdcích: i my nechápeme, jak příchod Spasitele může souviset s vražděním dětí. Nevidíme, jak příchod Spasitele může obstát před vražděním miminek, jako by byla vánoční radost zcela vymazaná touto hrůzou.

Ano, vraždění neviňátek je pro nás kamenem úrazu, který nás přivádí k zpochybnění Boží dobroty.

Měli bychom však pochybovat spíš o sobě, o správnosti svého pohledu. Vždyť nevidíme tak jasně, jak si myslíme.

Z Vánoc chceme vidět jen radost. A zapomínáme, že jsou hlavně svátkem kontrastu a konfrontace: Světlo Boží přišlo svítit do tmy tohoto světa; Kristus nás přišel nejen navštívit, ale hlavně spasit, osvobodit od hříchu.

To znamená, že svět není v pořádku. Něco ho drží ve tmě. Něco ho drží ve své moci, daleko od pramene Života, kterým je Bůh.

Kniha Zjevení mluví o válce mezi Bohem a ďáblem. O Vánocích Kristus přišel tedy bojovat. Ne však lidskými zbraněmi a lstmi, které dobře známe. Nýbrž zbraněmi nebeskými, které jediné dokážou porazit ďábla. Zbraněmi, které jsou pokora, odevzdanost a láska.

Vánoce jsou tedy jen začátek. Ďábel musel trochu uvolnit své sevření. A takhle jsme Krista vítali.

Nesmíme si však myslet, že máme vyhráno, že ďábel je pryč, že jsme svobodní. Vždyť stále drží ve své moci všechny, kteří se mu jen trochu podřídí.

Válka je sice rozhodnuta. Kniha Zjevení to jasně říká: drak, ďábel nemůže vyhrát. Byla by tedy škoda vzdát se boje pár kroků od vítězství.

Ale boj zůstává až do konce náročný a riskantní. Válka s ďáblem je stále méně klidná než život pod jeho vládou. Umírají i neviňátka.

Kdo by se však uspokojil s položivotem pod vládou ďábla, s životem zmechanizovaného konzumenta, s životem ve znamení úzkosti, nevraživosti a sobectví, když nám Bůh dává vyhlídky na život v pokoji, v důvěře a v lásce?

Nemáme tedy na výběr mezi světem, kde si děti hezky hrají, a světem, kde jsou zavražděny. Musíme volit mezi Dobrem a zlem, mezi Světlem a tmou, mezi věčným životem Kristovým a mrtvým životem ďábla.

Ivan Karamazov se tedy mýlí, přes své krásné city: nemáme se bát o tělo, máme se bát o duši. Je samozřejmě žádoucí, aby děti netrpěly. Ale ještě důležitější je, aby mohly žít životem dobrým, životem víry, naděje a lásky. A někdy se musí proto i trpět. Vždyť, jak řekl filosof Jan Patočka, pro věci, pro které stojí za to žít, stojí za to i trpět.

Církev jde však ještě dál. Nedívá se totiž na betlémské děti jako na oběti, kterým se v žádné válce nelze vyhnout. Dívá se na ně jako na mučedníky.

Mučedník“, v řečtině to znamená „svědek“. Betlémské děti nejsou tedy oběti, nad kterými bychom měli plakat. Jsou svědkové, kterým máme naslouchat.

Jak je to možné? Nic neřekly. Nic vědomě nedělaly. Byly na to příliš malé. Jak můžou tedy být svědkové?

Z někoho ale nedělají svědka ani slova, která vyslovuje, ani rozhodnutí, kterým se angažuje. Dělá z něho svědka svědectví, které vydává svým životem.

Které svědectví vydávají tedy neviňátka? Prostě, že je dobré stát na straně Ježíšově, na straně Světla, na straně Boží, i když to může znamenat pronásledování a zabití.

Ano, je lepší žít jen tři měsíce, ale na straně Dobra, než devadesát let pod vládou zla. Vždyť život není záležitost kvantitativní, nýbrž kvalitativní: důležité není počet let, která si nahromadíme, nýbrž to, co uděláme z času, který nám byl dopřán. Není špatné připomenout si to na prahu nového roku.

Nemáme tedy brát vraždu neviňátek jako varování nebo odstrašující příklad: „Vidíte: s tím Kristem to jde o krk. Tak pozor, jestli nechcete skončit špatně!“

Ne, vraždu neviňátek musíme brát jako výzvu: „Kristus je život. Proto smrt v jeho jménu může být i zisk. Vždyť jsme tím posvěceni, oblekneme si Krista, vstupujeme do věčného života.“

Samozřejmě, z hlediska lidského je strašné umřít tak mladý jako ty betlémské děti. Co měly z života? Co si užily? Nic.

Ale z hlediska Církve, z hlediska věčnosti byla i tak předčasná smrt vítězstvím. Protože nezemřely při hloupé nehodě. Zemřely kvůli Kristu. Zemřely ve jménu Kristovu.

Mohli bychom dokonce říct, že zemřely s Kristem. Vždyť jejich smrt je předznamenáním kříže. A proto lze i tady, v této strašné události, spatřit světlo. Ne však pokojné světlo vánoční, nýbrž vítězné světlo velikonoční. Vždyť Vánoce dojdou naplnění až v kříži a ve vzkříšení.

Snad rozumíme teď lépe významu této strašné události, kterou je vraždění neviňátek. Ale v čem se to nás týká? To je otázka.

Teolog Hans Urs von Balthasar nám dává zajímavou odpověď. Vidí v ochotě k mučednické smrti důležité měřítko správnosti naší víry. Staví se tak proti těm, kteří omezují víru na pouhou pomoc k pohodlnému životu, nebo na pouhou příležitost ke kulturnímu obohacení.

Teze je razantní. Ale připadá nám málo konkrétní: v našem každodenním životě se totiž vyskytuje jen velice málo příležitostí k mučednické smrti.

Teolog ale nemluví o mučednické smrti. Mluví o ochotě k mučednické smrti. Jinak řečeno: nemáme nutně zemřít pro Krista; musíme se jenom ptát, zda jsme ochotní ztratit svůj život pro Něho.

Samozřejmě nemůže nikdo stoprocentně ujistit, že ano. Petrovo selhání je příliš známé.

Ale jsou také varovné signály, které nám ukazují, že nejsme na dobré cestě. Například když se nedokážeme vyrovnat s nedostatky církve: když chodíme méně do kostela, abychom se vyhnuli někomu, který nás štve, anebo prostě, abychom se nemuseli nudit při bohoslužbách málo zábavných.

Když nejsme s to překousnout takové maličkosti, jako bychom mohli mluvit o mučednické smrti?

Ale proč se takhle ptát? Proč se tak zajímat o naši ochotu k mučednické smrti? Nevidíme důvod, proč to dělat.

Nejde však o morbidní fascinaci, ale o prosté zjištění, že víra narazí vždycky v tomto světě na odpor, který nelze překonat bez zvláštního snažení a bez oběti.

Tento odpor může pocházet od druhých, kteří nás nechápou, kteří námi i pohrdají. Může také pocházet od společnosti, která nám vnucuje určitý rytmus a určité zvyky, které jsou často v rozporu s životem v Kristu.

Největší odpor pochází však od nás, od naší slabosti, od naší touhy po životu bez starosti, bez problému.

Život křesťana je tedy boj. Boj, který musíme vést se zbraněmi Kristovými: s pokorou, odevzdaností a láskou, kterou dostáváme od Ducha svatého.

Jen tak můžeme zvítězit nad nebezpečím, které číhá všude na nás. Nejsou to Herodovi vojáci. Jen malá pokušení, která nás můžou však přimět i k tomu, abychom ztratili svou víru i svou duši.

Proto je dobré, abychom si pamatovali neviňátka. Vždyť vstoupila do věčnosti s čistou duši a pro Krista. Jsou tedy výzva, abychom i my vytrvali, abychom i my zvítězili s Kristem.

Amen

Pane,

dej nám svou moudrost, abychom dokázali vzít na sebe kříž, který jsi nám dal, bez reptání a s odevzdaností, s vírou.

Dej, abychom se nikdy nebáli vydat svědectví o tom, že jsi náš Pán a náš Bůh.

Dej, abychom zůstávali až do konce a za všech okolností tvými učedníky.

Ty sám jsi naše pomoc. Ty sám jsi náš život. Nyní a na věky věků.

Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 04.01.2010 v rubrice Kázání.