Kázání – 28.6.2009

Text: Lk 15,1-7 | Kazatel: Daniel Ženatý

Podobenství má mnoho vrstev. Která je nejdůležitější? Myslím, že tato: Podobenství je o Bohu. Ukazuje, na kom Bohu záleží a z čeho se raduje. A my se musíme rovnat podle Boha. Ne on podle nás.
Pojdˇme na ty další důležité vrstvy:
Byla ta ovce neopatrná? Proč může být 99 pohromadě a jedna se ztratí? Celá škála výzev by se mohla rozehrát. O odpovědnosti. O tom, že nemohu myslet jen na sebe. O tom, že je jeden druhé potřebujeme. Je to sice dřina, ale nezbývá nám nic jiného než žít vedle sebe. A proto je špatné, když se ztratíme. Většinou je to naše vina. Je to špatné se odtrhnout od celku.
Hřích je v Bibli někdy zobrazen jako odpadnutí od celku. Ulomení se. Jak když soše někdo urazí ruku. Není to celé.

Také je to připomenutí, že z té situace do které se dostala, jí může dostat jenom někdo jiný. Zásah zvenčí. Evangelium. Člověk je namočen v tom, co si způsobil, nadrobil a jen Bůh z druhé strany jej může vytáhnout Jen Bůh může pomoci. Ta ovce byla ztracená. Žádný idilický románek ji nečekal. Zahynula by bez pomoc a tu pomoc si nebyla sama schopna obstarat. Vlci by ji sežrali a ptáci rozklovali.

Také je to o dobrém pastýři. Jakoby to byla jeho stavovská čest tu ovci zachránit! Jde za tou, která se ztratila, hledá, dokud nenalezne! Stojí mu to za to! Jaká vytrvalost! Houževnatost! Nedbá na to čemu se říká zdravý rozum! Nechá 99 na pustém místě a jde hledat jednu!
On napravuje to odlomení. On zceluje to, co odpadlo.
Do situace, kdy člověk jedná tak že se ztrácí od Boha, přichází Ježíš a přitrhává zpět k Bohu.

A také to je o tom, že ta jedna je důležitá! Že Boží svět není založen na myšlení typu – ještě mám dost. 99 je sice méně než 100, ale pořád to jde. 98 je méně než 99 ale nějak to zvládneme, zbývá dost. Boží svět není ustrašené konstatování, že je to špatné ale pořád ještě něco zbývá.

Je to naopak, aktivní myšlení – vše je Boží stvoření. Bůh chce všechny! A Kristus je ten, který zachraňuje. Napravuje lidský hřích. V něm je záchrana. On má tu moc dát dohromady to, co my jsme rozbili.

A také je to o těch ztracených. Jim dodává odvahu, že se jich to týká. Že navzdory lidskému myšlení, které je odepisuje, je Bůh neodepisuje. Že skutečně mohou přijímat co on dává. Že záchrana je možná. Že z toho, do čeho se dostali vlastní vinou se mohou dostat ven. Bůh je z toho chce dostat ven. Proto posílá zachránce, aby se to co bylo stvořené dobré zase stalo dobrým stvořením. Aby si nenechali namluvit, že nejsou dost dobří, aby si jich Bůh všímal.

A také je to o radosti. Pastýř si tu ztracenou dá s radostí na ramena. A raduje se s přáteli. A v nebi je větší radost nad 1 co činí pokání, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.
Bůh působí radost! Je dobrý, nasazuje se za záchranu, napravuje co jsme ulomili a pokřivili, hledá nás když se ztratíme. Radujme se z toho! Radost nad Božím jednáním smí přemoci naši zahleděnost do sebe.

Podobenství je také o společenství. Pastýř svolá přátele a sousedy a řekne jim, radujte se se mnou. Po té výzvě se něco dělo! Oni se společně radovali! Možná nalili dobré víno, vyprávěli podobné příběhy s dobrým koncem. Zpívali lidové písničky a vyprávěli příběhy, které sice už slyšeli mnohokrát ale znovu se jim smáli, jakoby je slyšeli poprvé. Byli spolu! To co ten pastýř napravil a zcelil, to pak žilo. Byli spolu a společně se radovali . To je velmi důležité pozvat, být spolu a radovat se. To se děje už teď zde na zemi něco z dobré Boží vůle. Není to ztráta času!

Určitě to je o Pánu Bohu. Ježíš upozorňuje, co je pro nebe důležité! Důležitý není boj za udržení většiny. Důležitý je boj za udržení celku! O každého jde. Každý ztracený, který je nalezen a vrací se zpět vyvolává v nebi výbuchy nadšení.

Každý hříšník, který činí pokání. Tady by ta radost mohla skončit na tom, že se do toho zamotáme, co je pokání co není, co je dostatečné, jak má vypadat, jaké má projevy, jak dlouho musí vydržet, aby bylo co k čemu. A evangelium se nám vypaří pod rukama, jako když rozlijeme víno po zemi a už ho nedostaneme zpět.

Kdo byli ti hříšníci v Ježíšově blízkosti? Celníci a hříšníci. Jak vypadalo jejich pokání? Jaké mělo rysy, co pro ně bylo podstatné? Čteme, že byli Ježíšem přitahováni. Toužili po něm. Táhlo je to k němu. Poznávali že má moc. Že má něco co není z toho světa a co napravuje životy. Něco co nemá žádný léčitel, kartářka, horoskop. Žádná komise pro život bez chyby, žádný spolek pro zachování dobrých mravů ani pro plánování církve.
Že on má evangelium, a to evangelium je moc a proniká a proměňuje. Ježíš vrací člověka k Bohu. A to je život. I když umřeš člověče, budeš žít. To je něco.
A ti hříšní to rozpoznávali, obraceli se k Ježíš! To je obrácení. To je pokání, jistě provázené poznáním, jak mocný je Bůh a jak slabý jsme já.
Pokání hříšných je v tomto rozpoznání, touze, po Kristu. A když se toto v člověku pohne směrem k Bohu, pak se pořádají v nebi mejdany a andělé roznášejí to nejlepší víno, co na zemi ochutnali jenom v Káni galilejské.

Jak máme to podobenství slyšet? Život je natolik pestrý, že se můžeme ocitnout ve třech rolích.
Můžeme být těmi, kdo se ztratili. Pak smíme slyšet, že Bohu nejsme lhostejní. A i kdyby na nás většina zapomněla, on na nás nezapomněl. A že nás půjde hledat. Ať to byla naše vina že jsme se ztratili nebo nebyla. A nenechat si namluvit, že je někde nějaká podmínka, aby nás Bůh hledal.

Pak smíme být těmi, kdo jsou zváni na hostinu, aby se radovali. Smíme podporovat radost. Smíme jednat tak, abychom radost nedusili. Smíme se smát radostí na tím, že co bylo rozbité je zase celé. A že ten, kdo by bez pomoci Kristovy zahynul, zase žije.

A smíme to v nás působit touhu po Bohu. Smí nás to pudit, abychom byli tam kde se slovo Boží káže, abychom byli u toho, protože když nebudeme, tak se o něco připravíme.

A někdy jsme těmi, komu ta míra Boží milosti vadí. Kde vraští čelo nad tím, jak Bůh mrhá svým pozváním. Podobenství varuje. Jsi člověče úplně na druhé straně než je nebe. Víš o tom? Tam se radují a ty kysneš. Tam roznášej skleničky s vínem a ty zlostně syčíš – copak Bůh nevidí, s kým se stýká?
Proč se to děje? Proč se ten neztraceny celek, těch 99 neraduje z toho, že jsou doma? Že je vše v pořádku. Že je Bůh blízko. Že mají všechny jeho dary. Proč je to málo? Proč se rozprostře jakási sžíravá nespokojenost? Je to jako když na počátku směli jíst ze všech stromů, ale jen z jednoho ne? Je to našeptávání, které působí jak kyselina a už mu nestačí dobrý život, nové jitro, jídlo až do večera a možná do příštího dne, a střecha nad hlavou, a dobří lidé kolem? A nadto, podívejte, zase další nalezený, který málem umřel, není to krása?

O kom je to podobenství? O tom všem co jsme řekli. A především o Bohu. Odkrývá, na kom Bohu záleží a z čeho se raduje. My se musíme rovnat podle něj. Ne on podle nás. Amen

Tento příspěvek napsal/a Lenka Svobodová dne 28.06.2009 v rubrice Kázání.