Kázání – 25.1.2009

Text: Mt 8,5-13 | Kazatel: Daniel Ženatý
Do Kafarnaum přišel Ježíš. Přistoupil k němu jeden velitel římské armády a prosil. Přistoupil k Ježíšovi a prosil. A právě to je ta chvíle, kdy se něco děje. Kdy se naplňuje život. Chvíle, která dává smysl tady tomu hemžení na zemi, chození do školy, vychovávání dětí, nákupům, opravám, úklidům, starostem, zkrátka životu. Přistoupit k Bohu a prosit. Až tehdy se něco napne. Naplní. Z našeho života se něco stane. Obrazem můžeme říct, třeba cesta která má cíl. Přistoupit k Bohu a prosit.

Kafarnaum, napůl pohanské město. Římský voják, pohan, velel 100 vojáků. Příkladně přistupuje, příkladně prosí – a jeho víra je pochválena. Kde ji vzal? Jak uvěřil? Měl za sebou nějaké vzdělávání ve víře? Kdo mu o Kristu řekl? Jak se to v něm sepnulo, že vyznal úplně správně, příkladně tak, že se jeho slovo stalo vzorem v církvích všech vyznání a míst – Pane nejsem hoden ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven? Má duše bude uzdravena.

Nevíme. Zůstává, že má smysl o Bohu a o Kristu mluvit. Má cenu říkat, komu věřím. On už s tím Duch svatý něco udělá. I když to nemůžeme evidovat, co a kdy z toho udělá. Bůh přece dává růst…

Setník se nepřimlouvá za své zdraví. Přimlouvá se za uzdravení svého sluhy. Kolik lidí jedná podobně. Kolik se denně pozvedá modliteb za zdraví druhých, nejbližších. Milých. O ně máme úzkost. Možná, nevím, ale myslím, že na počet je modliteb za druhé více, než modliteb za sebe.

Ježíš odpoví, já přijdu a uzdravím ho… Dobře to dopadlo. Ježíš říká ano, přijdou a uzdravím. Co víc si přát? Asi bychom nekladli loudivé otázky, a kdy přijdeš a v kolik a sám nebo s ostatními a co je potřeba, co mám nachystat? Taky by mohl Ježíš právem pozdvihnout obočí a říci setníkovi jasným hlasem – řekl jsem, že přijdu, tak co ještě chceš? Jsi hluchý? Potřebuješ ty uzdravit? Nebo si to mám rozmyslet? Je ti málo mé ujištění, že přijdu?

Setník mluví o podmínkách, za kterých uzdravení proběhne. Smlouvá. Zatají se nám dech. Jestlipak on na to nedoplatí? Nedoplatí. Je za to pochválen. „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ A svůj neobvyklý požadavek vysvětlí pomocí obrazu pomyslné pyramidy. Tvé slovo je na vrcholku a vše pod ním musí poslouchat, tak jako já uprostřed vojenské pyramidy mám své nadřízené i podřízené. Tak podobně je to s tvou mocí. Ty řekni slovo – a je to. Nemůže být jinak. Jakoby řekl, řekni slovo Pane, vždyť ono je tak mocné, to je ten vrchol, nad ním nic není a pod ním beztak vše musí poslouchat. Věří, že Ježíš má Boží autoritou. Není to jen šikovný člověk. Není to jen nadaný léčitel. Není to žádný agent nějaké věštírny nebo centra na zkvalitnění života. Ten muž má Boží autoritu. Nejlépe – je to Boží syn. Proto, řekni slovo a sluha bude uzdraven.

Ježíš se podivil když to slyšel a sdělil ostatním, že tak velikou víru ještě nepotkal. Dokonce ho to vede k maličkému kázání o tom, že mnozí, kdy by mohli víru mít ji nemají a budou vyvrženi ven, do tmy, kde bude pláč a skřípění zubů. Zatímco tento pohan, který nemá předpoklady, bude večeřet spolu s dalšími takovými v království nebeském s Abrahamem a Izákem a Jákobem.

V čem byla setníkova víra velká?

Nejprve vyznání – nejsem hoden. Kalvín, ostatně letos má 500 stiny, začíná svůj spis – Instituce – takto: souhrn svatého učení se skládá zpravidla z těchto dvou částí: z poznání Boha a z poznání sebe.
A podobně Komenský. Knihu o cvičení ve zbožnost začne, že je pro nás nezbytné nejprve rozvážit, jaká jest 1 důstojná velebnost Božská, 2 jaká je naše nesmírná bída.
Setník tak jedná. Poznal sebe. Svou bídu. Nic nejsem. Nemám žádný nárok. Svým životem jsem neučinil nic, co by mě opravňovalo dožadovat se Boží milosti. To je pokora. Toto vědomí. Nemám a ani se časem svou pílí nedomohu nějakých zásluh. Výsad. Nemá na nic nárok, jsem odkázán na Boha a jeho milost.
A zároveň poznává, kdo je Bůh. Nejvyšší. Mocný. Nestvořený. Řekni jen slovo. To stačí.

Ježíš končí příběh slovem k setníkovi, jdi a jak jsi uvěřil, tak se staň. Sluha není uzdraven v téže minutě, ale v onu hodinu.

A ještě jedno je tam pro nás skryto. Modlit se za druhé. Jeden bratr v jednom z předchozích sborů v nichž jsem působil. Starý muž, vdovec. Bydlel u syna. Syn a jeho rodina do kostela nechodili, k víře se stavěli s odstupem. Starý pán se doma každý večer nahlas modlil. Za rodinu svého syna a své dcery. Každého člena rodiny jmenovitě. Modlil se za lidi které ten den potkal. Za trápení, která mu řekli. Modlil se za kurátora, za faráře, za lidi ze sboru, za představitele města. Jmenovitě a nahlas. Byl starý a byl hluchý. A takoví lidé někdy mluví nahlas. A tak každý večer, rok co rok se jeho modlitby rozléhaly domem. Starý pán předloni zemřel.
Tím příběh konči, nemohu dodat žádné ponaučení, jak to na syna a jeho rodinu působilo, nevím, nemluvili jsme o tom.
To co chci říct – že to jde. Jde to. Každý z nás to dokáže. Bez rozdílu věku, vzdělání. Modlit se za druhé. Aby byl Bůh s nimi. Aby je opatroval. Aby jim dával zdraví, aby je předcházel svou milostí. Aby jim dal svůj věčný život, pokud se blíží smrt.
Je důležité jakoby přehodit cosi v našem myšlení. Ten starý muž jednal správně! Nebyl to podivín! On byl „normální“! Spíše jeho okolí bylo nenormální. Všichni, kterým to připadalo zvláštní.
Tedy – víra setníka z Ježíšova příběhu, i onoho starého muže, ale také mnohá z vás je příkladná. A proto smí i zapálit. Přistrčit nás k napodobení. Je to možné modlit se za druhé. Vždyť, až se lekneme, kolik lidí se modlí za nás! Není nač čekat!
***
Přistoupit k Bohu a prosit. A pak se náš život vypne a stane se z něj cesta.
Poznat svou vlastní bídu a zároveň uvěřit, kdo je Kristus. Boží syn. On je nade všechny.
Modleme se za druhé.
A pak se bude stávat zázrak. Budeme stolovat. S Arahámem, Izákem, Jákobem, s tím bratrem co se modlil za svou rodinu, možná s jeho synem a vnuky, sousedem, řidičem na kterého jsem troubil že jede jak pometlo. Budeme jíst a pít a povídat si na Boží hostině. S těmi kdo poznali kdo jsou a kdo je Bůh a jeho pozvání přijali. Dnes i na věky.

Pane, ke komu jinému bychom šli? Nic lepšího ani nikoho lepšího nenajdeme. Uklidni nás, že jsme o nic nepřišli když jsme s tebou. Řekni jen slovo, a naše všelijak rozbité a podrápané duše budou uzdraveny. Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 25.01.2009 v rubrice Kázání.