Kázání – 24.1.2010

Text: Žalm 1 | Kazatel: Daniel Ženatý

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.

Žijeme dobře? Žijeme špatně? Zdá se nám, že to děsně rychle utíká a my jsme ještě neudělali to co jsme chtěli? Máte před sebou něco, co byste v životě chtěli udělat, a ne a ne se k tomu dostat? Něco se naučit? Někam se podívat? Něco napsat? Někoho mít rád?

Může nám v tom někdo pomoci? Chceme, aby nám v tom někdo pomohl?

Kniha žalmů zeširoka otevírá život. Jakoby první úvodní žalm otevíral těžká vrata, vrata skřípou, vržou, ale otevírají se, anděl Boží ukazuje do odkrytého prostoru – tak to je prosím pěkně život.

Blaze muži, blaze ženě, kteří uvěří, že Bůh dává vše dobré k životu.

I oni dělají chyby. Neprocházejí životem bez oděrků a špíny. Jsou otlučení, omlácení jako nákladˇák který jezdí a jezdí. Ale důvěřují Bohu. A Bůh čistí jejich srdce které se stále špiní. Rovná myšlenky, které by stále chtěly vymýšlet nějaké kličky. Obnovuje svou mocí to co upadlo, co se urazilo a poškodilo.

Blaze muži, blaze ženě, kteří uvěří, že Bůh dává vše dobré k životu.

Ti nechodí podle rady bezbožných. Nemusí. Život je jako chůze. Nebo dlouhá pouť. A má nějaký směr. Jsme slabí na to, abychom viděli za horizont, kam cesta vede. Podle jakých ukazatelů půjdeme? Blaze těm, kdo se rozhodli, že Boží jsou lepší než jakékoli jiné.

Rady bezbožných. Svévolníků. Těžko se určuje kdo je svévolník a kdo je bezbožný. Kdo to je? Nelze říct že bezbožník je ten, kdo nechodí do kostela. Asi je to ten, kdo žije a jde uvědoměle proti Bohu. A možná staví podle cesty své ukazatele, pestřejší než Bůh, lákavější a říká, tudy prosím.

A jejich rady. Jak takové rady bezbožných mohou znít? Tušíme.

Asi budou sobecké: já jsem měřítkem všeho, co je dobré pro mě musí být dobré pro ostatní. A víc mě nezajímá.

Budou zlehčovat lásku. Láska je hloupost, kdo by na ní dal. Asi budou ty rady zlehčovat pravdu. Pravda se nesmí brát tak vážně. Budou se vysmívat spravedlnosti. Jsi slabý? Tak zavři pusu a buď rád. Rady bezbožných půjdou proti životu. Druhého budou vidět jako nutné zlo. Nebudou mu přát ano dobré věci, ani prostor k životu.

Blahoslavený kdo podle takových rad nechodí.

A také kdo nestojí na cestě hříšných. Krásné vyjádření. Na té je možné zastavit. Nebo také postávat. Postávat před tím co láká od Boha pryč. Jen se tak dívat. Blaze tomu kdo nemusí. Koho neláká postávat na cestě těch, kdo si zahrávají s životem.

Nesedá s posměvači. Posmívat se Bohu, posmívat se tem, kdo na něj spoléhají. Jak se děje to posmívání? Třeba lehkou manipulací. Jen se něco špatně slyší, přehodí slovo, jen tak mimoděk zeptá. Jako úlisný had – jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v rajské zahradě? Záludné. Bůh povolil jíst ze všech, kromě jednoho. Slyšel jsem dobře, on vám fakt zakázal jíst ze všech stromů? Lehkým překroucením lze druhého ranit. Znejistit a zvikláme.

Posmívání se také děje zlehčením, nic není tak horké jak se uvaří. Nebo zpochybněním. Vy jste evangelík? A modlíte se? A jak často? A nemělo by to být častěji? Myslíte, že jste na správné adrese ve svém sboru? Nebylo by lepší zkusit to jinde? Co vy čtete při bohoslužbách jen Bibli? A stačí to? Posmívání, manipulace se slovy, zlehčování, zpochybňování víry. To jsou nástroje svévolníků. Blaze tomu, kdo si s nimi nesedá. Ani to nepotřebuje si s nimi sedat.

Blaze muži, blaze ženě která si oblíbila Hospodinův zákon. Má v něm zalíbení. Prostě je to baví si v Bibli hledat, říkat, číst. Je k tomu pravda třeba rozum, ale libost, zamilovanost a ta je v srdci. Rozjímat, drmolit si v něm bez omezení času, ve dne v noci.

Takový je jako strom zasazený u tekoucí vody. Ten strom tam neroste náhodou. Není to jeho rozhodnutí růst na břehu potoka. Někdo ho tam zasadil. To je krásný obraz pro to, co Bůh dělá. Zasazuje nás do dobrého života. Dává nám vše k tomu abychom rostli. Naše kořeny sahají hluboko, někam kam lidské oko nevidí, co se nedá popsat, je to jako břeh u tekuté vody. Však také strom dává ovoce v pravý čas, listí mu neuvadá. Cokoli činit bude, šťastně se mu povede.

Se svévolníky je tomu jinak. S těmi kdo činí zlo je to jinak. Jsou jako plevy hnané větrem. Co to je pleva hnaná větrem? Koho zajímá? Kdo o ní ví? Komu patří? Kdo ji postrádá? Kdo ji bude hledat?

Takoví na soudu neobstojí, neobstojí ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Jejich cesta vede do záhuby.

Motají se nám dvě věci dohromady. Prvá. Kdo jen dobrý a kdo spravedlivý? Opatrně se rozhlédneme, co vy? Co myslíte? Této trýzně se sami nezbavíme. Dokud Kristus podruhé nepřijde, nebude zřetelné, kdo z nás je dobrý a kdo spravedlivý.

Kdyby se čas zastavil, jak když se přetrhl film na staré promítačce, stop, teď právě v tuto chvíli, pak by to bylo snad možné. Ale život takový není. A přijde druhý den, a ten kdo byl včera dobrý je prevít, kdo byl včera prevít činí pokání. Kdo pronásledoval křesťany je jejich vášnivý obhájce, kdo šidil se snaží nahradit škodu. Není nám dáno to rozhodnout. Abychom nedopadli jako Jonáš. Byl vzteklý, když ninivští vzali Boží slovo vážně. Měli to být lotři a oni nejsou. Kam ten svět spěje, nic není jak bylo dřív.

Tedy: Nikdo po nás nechce, abychom na lidi lepili cedulky – blahoslavený, svévolník.

A zároveň, zároveň ovšem to není jedno, kdo je kdo. A radujeme se, že nevyhraje ten, kdo je zlý. Nevyhraje ten, kdo se Bohu posmívá, kašle na právo, zesměšňuje lásku, uráží pravdu, druhými opovrhuje. To je špatná cesta a skončí v záhubě. Nemá pokračování.

I Ježíš varuje ovšem před tím, abychom sami určovali, kdo se bude zachráněn a kdo zahyne.

A také jasně řekne, že široká brána a široká cesta vedou do záhuby.

Žijeme dobře? Žijeme špatně? Zdá se nám, že to děsně rychle utíká a my jsme ještě neudělali to co jsme chtěli?

Žalm prvý je píseň, která nám může pomoci. Šťastný, celý je ten, kdo věří Bohu. A spoléhá na něj. Nechodí podle rad těch, kdo vystupují, že jsou mocnější než Bůh. Má tolik přátel, že nemusí vysedávat s těmi, kdo vidí jen sebe a zpochybní každou dobrou věc.

Protože má rád Hospodinův zákon. Je jako strom u potoka. Pořádně žije a roste, má ovoce a listí, skoro se zdá, že je pořád zelené.

Kdo je takto blahoslavený? Každý kdo spolehne na Boha. Čas ke změně je stále. My to ovšem nejsme schopni jasně evidovat, kdo je kdo. Označení ze včerejška už může být dnes zastaralé.

Stále aktuální je však ujištění, že zlo dostane na frak a vládnout nebude. Tato naděje nezestárne ani se nezmění. Jednu pořádnou ránu už zlo dostalo. Kristus z kříže nesestoupil a byl vzkříšen. Druhou, poslední ránu zlo dostane, až Kristus přijde podruhé. Ti tři na hoře proměnění už ten konec viděli. Máme se nač těšit. Amen

Pane, naplň naše dny smířením a pokojem, abychom celou svou myslí i duší na tebe spolehli. Tak se staneme blahoslavenými. I když nás bude leccos bolet, a překážky které se na cestě objeví za nás nikdo neodklidí. Amen

Tento příspěvek napsal/a Daniel Ženatý dne 25.01.2010 v rubrice Kázání.