Kázání 23. 7. 2017

O Boží svrchovanosti.
Pardubice 23. 7. 2017
Introit: Ž 33,8-11  čtení: Gn 50,14-21 text: Gn 50,20
poslání: Ř 8,28.35.38-39  požehnání: Nu 6,24-26 písně: 91, 155, 426, 452.

Tato slova vlastně odhalují smysl a záměr Josefových příběhů. Izraelci si je vyprávěli a předávali právě pro toto výrazné, výmluvné svědectví o překvapivé Boží svrchovanosti, o jeho režii, která dovede použít k dobrému i to zlé, jež lidé plánují a provádějí. I lidské zvůle, násilí, zrady a proradnosti může ve své svrchovanosti použít pro svůj plán, pro svou radu. Nijak člověka neomezuje. Nechá jej provádět vlastní zlé záměry, nechá jej zuřit a řádit. Nepřekazí hned na začátku jeho cestu a jeho plány. Neomezuje lidskou svobodu. Ale ani lidská svoboda, zneužitá ke zvůli a násilí, nemůže natrvalo ohrozit Boží plán, nemůže zrušit jeho radu.
Po smrti Jákobově se bratři právem obávají Josefovy odplaty nebo pomsty. Zlé proti němu naplánovali a provedli (Gn 37,18nn).  Nenáviděli jej, záviděli mu, zpřetrhali s ním všechny svazky, ještě dokud s ním byli. Vždyť s ním nemohli pokojně ani promluvit, nesnesli ani jeho pokojná slova (Gn 37,4). Zbavili se ho. A Josef se jim snad dosud nepomstil proto, aby nezarmoutil otce. Teď je otec Jákob mrtev, jeho záštita je pryč. A když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel[1] a neoplatil[2] nám všechno zlo[3], kterého jsme se na něm dopustili“ (Gn 50,15). Není to jeden z následků naší zvůle a převrácenosti, že bratru připisujeme to, co bylo v našem srdci?  Že od něho očekáváme, co chceme sami provést či co jsme už sami provedli? Kdo si zvykl zlé myslet, zlé plánovat a provádět, ztrácí pokoj a bezpečí. Děsí se toho, co sám rozpoutal. Děsí se toho, co je v jeho vlastním srdci. Zlo plánované i provedené se vrací zpět v podobě úzkosti, strachu a zděšení. V bratru se děsíme sebe samých.
Ale bratři jsou na dobré cestě, když tuší, že jen odpuštění jim může vrátit klid a dát zase jistotu a zbavit strachu a úzkosti. Jen odpuštění může zastavit řetěz zla, který tu lidé (my) rozpoutali. Proto o ně bratři prosí. Nedělají nějaká opatření proti Josefovu hněvu. Nehledají pro sebe úkryt, ani omluvu ani výmluvu. Ví o tom, co provedli. Ví o zlém, které plánovali a provedli. Nijak je neumenšují, neomlouvají, nevymlouvají, nesvalují na jiného. To by se totiž nikam nedostali. To by pokoj, klid, jistotu, radost a bezpečí nezískali. Jen odpuštění je základem smíření a pokoje. Jen odpuštění může zase navázat svazky, které jsou zlem provedeným či plánovaným rozervány.  Bratři prosí o odpuštění.

Prosí o ně jménem zesnulého otce (Gn 50,16n). Nevíme a nemůžeme zjistit, zda se otcova[4] vzkazu dovolávají právem, či neprávem. Rozhodující je, že prosí o odpuštění, protože vědí, že jen odpuštění může odstranit spáchané zlo, jež by jinak stále otravovalo ovzduší. Nepřeslechněme toto upozornění: jen odpuštění může zastavit řetěz a koloběh zla. Jen odpuštění může postavit stržené mosty. Jen ono může navrátit klid, pokoj, bezpečí, radost.
A bratří slyší do svých obav a úzkostí překvapivé Josefovo vyznání o Boží svrchovanosti, svobodné moci. Vyznání, jež nemohl hodnověrně a živě nikdo vyznat, jen ten, kdo to sám na sobě prožil a protrpěl: „Vy jste proti mně zamýšleli[5] zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid“; v kral. překladu: „Vy zajisté skládali jste proti mně zlé, ale Bůh to obrátil v dobré, aby učinil to, co vidíte nyní, a při životu zachoval lid mnohý“. Především: Josef se zříká pomsty a odplaty. Nevrátí jim vrchovatou měrou. Nenakládá s nimi podle slušné zásady: Jak ty mně, tak já tobě! Nebere pomstu do svých rukou, není Bůh ani pro bratry. Proto je může těšit (Gn 50,21). Proto je zbavuje strachu a úzkosti. Strašná, obávaná je lidská pomstychtivost. Potěšení je tam, kde se setkáme s člověkem, který svým postojem vyvrátí naše obavy, který se odhodlaně postaví proti zlu tím, že je nerozvádí a nerozšiřuje. Josef se zříká pomsty i odplaty proto, že porozuměl, jak mocný, svrchovaně, svobodně mocný je Pán Bůh: plánované a uskutečněné zlo obrátil k dobrému. Nedopadlo to tak, jak plánovali. Dosáhli sice svého, provedli svůj plán,
ale výsledek byl nečekaný: Bratr, který byl jako zbytečný odstraněn, je živ a stal se nezbytný. Ten, kterého měli ve své moci, prošel připraveným trápením, ponížením, ohrožením utrpením – a nic mu to neuškodilo. Zaslíbení o neuvěřitelné slávě Pán Bůh splnil všemu navzdory (Gn 37,5-10 srov. 37,20). Trápením, ponížením, ohrožením, které bratři proti bratru plánovali a rozehráli, provedl Josefa k životu a k slávě. Bratři nedokázali ohrozit a překazit Boží plán s Josefem. „Víme, že všecko napomáhá (Bůh všecko řídí) k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Ne samo sebou, automaticky, nějakou vnitřní nutností, ale proto, že je všecky má Pán Bůh v rukou, že je všecky řídí tak, aby milujícím byly k dobrému. To neznamená, že se jich nic zlého nedotkne, že na ně nic těžkého nedolehne. Ale nic zlého je neohrozí, nezdrtí, nepřekazí Boží plán, jeho vedení, jeho myšlení. Proto mnozí s vděčností vyznávají, že k dobrému jim bylo, že pobyli v trápení – naučili se Božím ustanovením (Ž 119,71). „Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl“ (Ž 119,67). Trápení, utrpení, ponížení není vždycky trestem či dopuštěním ani jen zkouškou ale i dobrou školou, pomocí, ano „dobrodiním“ (srov. Žd 12,5-11).

Pán Bůh zlo provedené i plánované obrací k dobrému. Prosazuje své dílo. Je to ovšem něco docela jiného, než ono lidské přísloví, že: „všechno zlé je k něčemu dobré,“ že se tedy máme se vším odevzdaně smířit. Je přece rozdíl, že Hospodin obrátil zlé v dobré – a všechno zlé je k něčemu dobré. Zlo totiž zůstává zlem. Pán Bůh je nemění v dobro, ale vítězství je na straně Boží – a proto zvítězí dobré, proto je silnější než zlé.
A ještě víc: Pán Bůh ve své svrchované režii ono plánované a provedené zlo proměnil v dobré proto, aby: „zachoval naživu[6] četný lid“ (Gn 50,20b srov. Gn 45,5). Jeho svrchovaná moc není moc náladového despoty či nevypočitatelného tyrana či nelítostného diktátora. Proto prosazuje svůj plán, aby zachoval naživu mnohý lid. Jeho plán je plán záchrany, života, spasení. Od toho se nedá ničím odradit. Ani lidská zlost, zloba, závist a nenávist, svévole a zvůle, zrada a proradnost jej neohrozí a nezruší. Na Josefovi se tato Boží rada poprvé prosadila. Sami bratři nevědomky, proti své vůli pomáhali Božímu plánu. Josefova cesta utrpením k povýšení i jim přinesla záchranu. A naplno se tato svobodná Boží svrchovanost, která si nedá vyrvat vládu ze svých rukou, projevila v příbězích Ježíše Krista, v jeho utrpení a smrti. Zlé, jež plánovali a provedli lidé, Pán Bůh obrátil k záchraně, k spasení. Největší hřích, zlobu, zradu, nenávist použil k vítězství spravedlnosti, poslušnosti, lásky, věrnosti, odpuštění, života.
Ovšem, musíme hned varovat před neporozuměním, které vyrůstá z lidské přímočarosti: tohle slovo o Boží svrchované moci je pravdivé a mocné a osvobodivé jen v ústech Josefových či v ústech toho, kdo trpí, nikoli v ústech bratří či toho, kdo trápí! Bratři si totiž nemohou lichotit, že vlastně svým zlým plánem a zlým skutkem přispěli k tomu, aby se uskutečnil Boží plán záchrany. Nemohli Josefovi povědět: Proč by ses na nás zlobil? Nic se nestalo. Naše zlé ti pomohlo k dobrému! Bez našeho zlého – kdoví, jak by se ony sny vůbec splnily! Ještě bys nám měl poděkovat, že jsme tě tak postrčili! Nebo jinak: I Jidáš svou zradou přispěl přece k dílu spasení – a proto bychom měli vlastně děkovat také jemu? A ještě jinak: „Čiňme tedy zlo, aby přišlo dobro?“ (Ř 3,8 srov. 6,1). Vždyť vlastně nezáleží tolik na tom, co děláme! Pán Bůh má všechno ve své ruce, jeho svrchovaná svobodná moc i zlo obrátí v dobré a k dobrému! Zlo už není zlo, hřích už není hřích!
Ale sem to právě nevede Boží přímočarost. Pán Bůh nemění hřích ve spravedlnost, zlo v dobro, bezpráví v právo, zločin ve ctnost. Jeho svrchovaná moc není zástěrkou pro naši zvůli a svévoli. Nemůžeme se jí dovolávat, plánujeme-li a činíme-li zlé, připravujeme-li někomu trápení a utrpení, chystáme-li válku a smrt. Boží svrchovaná moc je neklamné potěšení pro ty, kdo trpí bez viny, na něž doléhá trápení, zloba, nenávist, zlé. Nemohou se jí jako záštity dovolávat ti, kteří páchají zlo, plánují a rozsévají nenávist, trápení, utrpení.
Jen ti, kteří Pána Boha milují. A ty ta Boží svrchovaná svoboda ujišťuje, že nás nikdo a nic nemůže a nebude moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem. Ani život ani smrt. Ani nynější věci ani budoucí.                                    Amen


[1] Hebrejské sloveso: s-t-m – nevražit, zanevřít, strojit úklady viz Gn 27,41; 49,23; Ž 55,4.

[2] Hebrejské sloveso: g-m-l – oplatit, splácet Gn 50,15-17 srov. Ž 103,10.

[3] Hebrejské substantivum: rá – špatnost, zlo Gn 50,15.17.20.

[4] Otec je poutem jednoty mezi syny. Při pohřbu otce zapomínají na svár Izák a Izmael (Gn 25,8-9); Jákob a Ezau (Gn 35,29). Josef a jeho bratři naopak zapomenutý svár připomínají a chtějí ho definitivně vyřešit. Nejprve skrze posla žádají o smír, zaštiťují se autoritou otcova odkazu, který je po jeho smrti neodvolatelný. K němu připojují vlastní prosbu. Pak teprve bratři padnou před Josefem na tvář (Gn 50,18), čímž se také naplňují jeho sny z mládí
(Gn 37,7).

[5] Pro „zamýšlení“ bratří a Boha je užito stejného hebrejského slovesa: ch-š-b – mít na mysli, uvažovat.
Bratři myslí zlé (srov. Ž 36,5; 41,8; 52,4), Bůh zamýšlí dobré, doslova: „zamýšlí to zlé k dobrému“ (srov. Iz 55,8;
Jer 29,11; Ř 11,33n).

[6] Hebrejské sloveso: ch-j-h hi – zachovat při životě, oživit viz Gn 6,19; 45,7; 47,25  srov. 2 Kr 8,1.5.

Tento příspěvek napsal/a Tomino dne 12.09.2017 v rubrice Kázání.