Kázání 21.2.2010, 1. postní

Text Žd 4,16-16 | Kazatel: Daniel Ženatý

Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti. Vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v každý čas. Žd 4,14‑16:

3 důrazy smíme zaslechnout z tohoto krásného textu.

1 Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.

Velekněz byl v izraelské bohoslužbě prostředníkem mezi člověkem a Bohem. V postní čas se vše soustřeďuje ke Kristu. K jeho cestě do Jeruzaléma, ukřižování a vzkříšení. Jeho oběť je celá a platná. Už není potřeba žádný člověk, který by spasení zprostředkoval. Žádný úřad, ani úřad církve. „Stačí“ Kristus.

To je velká naděje pro každého. Každý smí ke Kristu. Nejsou žádné předpisy, kolky, formuláře, čekací doby, lhůty k vyřízení, podatelny. Nikdo si nemusí připadat bezbranný, že mu nějaká chladná instituce nevěnuje pozornost a nechce řešit jeho problém.

Tušíme, že to je dobrá zpráva pro všechny tzv bezvýznamné. Jim zní: Tvé spasení záleží na Kristu. Nezáleží na hodném úředníkovi, který tvou žádost buď podstoupí dá, nebo ji zapomene v šuplíku.

A zároveň je to varování. Pro ty, kdo v církvi zdomácněli, Nebo kdo v ní mají nějaký úřad. Presbyter, farář, kurátor, pozor, abychom si nemysleli, že my už to známe jak co urychlit, kam se obrátit. Abychom si nemysleli, že známe za ty roky cesty, které spásu lidské duše urychlí. Už se vyznáme, zařídíme. Ano víme kudy na to. Skrze evangelium. To známe. Ale ne skrze dlouhodobé známosti a vlastní otrkanost v úřadu církve.

Máme velekněze, Ježíše, a ten vstoupil až před Boží tvář. On, syn Boží. On dává do pořádku narušený vztah mezi člověkem a Bohem. Likviduje hřích a dává hříšníkovi šanci. On je ta pravá a plná oběť. Proto říká Bůh své ANO hříšníkovi. Pro zásluhy svého syna.

Protože tomu tak je, pokračuje text, smíme se držet toho co vyznáváme. Nemusíme těkat. Lapat duchovní novinky. Dílo Kristovo je pevné, stálé a živé.

Je v tom dvojí. Jednak jsme něco převzali. Naši otcové, naše matky nám předali víru. Předali způsob, jak víru žít. Oni i jejich předchůdci šli, dělali chyby, hledali kudy cesta vede kudy nevede. Procházeli krizemi, nacházeli východiska. A to nejlepší k čemu došli a co se osvědčilo nám předali. Proto si také otců a matek vážíme a ctíme, podle desatera. Předali nám víru. Bylo by pošetilé se zříci toho čím oni po staletích prošli a říkat si, sami nějakou víru vymyslíme, nějaké vyznání.

Jako kdybychom měli krásné omletý velký kámen z řeky a řekli si, já si v kamenolomu nějaký uloupnu a sám si ho ohladím… To je hloupé, zbytečné. Ten který mám má za sebou takový proces, který je dobrý, smím ho užít. Je dobré držet se toho, co nám otcové a matky předali.

A zároveň ti naši milí otcové a matky vyznali, že ecclesia semper reformanda, církev vždy znovu k reformování, refomovatelná, reformace potřebná. Že naše úloha není uchovávat beze změny. Zakopat poklad. Ale že se smíme pokladu chopit a žít s ním. Úcta k tradici znamená odvahu k stálé obnově. Tradice v pravém slova smyslu je odvaha k činu. Nežijeme z Ducha proto, abychom ze sebe učinili konzervu a na Božím soudu se chlubili, jak jsme přečkali tisíciletí a nic s námi nehnulo. Držet se pevně toho co vyznáváme, držet se živé tradice znamená nacházet stejnou odvahu, jako měli otcové. Té se od nich učit. Žít evangelium v podmínkách a světě, v kterém právě jsme. Tak jako oni žili v podmínkách a ve světě, v kterém byli oni.

2 Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti. Vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Krásné zjištění: Ten velekněz nás dokonale zná ‑ a přesto nás nezamítá. Zná nás. Ví o nás všechno. Ví co se mi honí hlavou. Ví, kde jsem selhal. Kdy jsem lhal, koho jsem podvedl, co jsem ukradl, co jsem slíbil a nesplnil, kdy jsem se díval stranou, jen abych neviděl bezpráví a nemusel se do toho míchat. Ví o mé lenosti, o tom jak bojuji s lhostejností. Ví o mém těle. O jeho touhách i bolestech, o jeho strastech. Zná mé nemoci, má trápení.

A zároveň toto slovo znamená ‑ že je s námi v trápení. V úzkostech. Trpí s námi. Nezamítá ty, kdo jsou na tom bledě. Neplatí ‑ asi na mne Bůh zapomněl, když jsem na tom tak zle. On zná a ví, jako to je.

Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti. Slyšíte to napětí? Slyšíte co se o tom Bohu říká? Svatému, dokonalému Bohu nejsou cizí naše slabosti. Prožil je. Ví o nich. Nesměje se nám za ně. Zná je. A nezná je z doslechu. Zná je z bytí. Zná je ze své existence v lidském těle na této zemi. Tak slyšte radostnou zprávu. Takový velekněz nás zastupuje před Boží tváří.

To zní všem, také těm kdo mají trápení. Jejichž život má jinou podobu, než by sami chtěli. V té situaci která tě člověče drtí a je k neunesení nejsi sám. I kdyby lidé kolem se od tebe odvraceli, nebo netušili že potřebuješ pomoc, to kdo tě zastupuje před Bohem o tobě ví. Zná tvé slabosti. Nejsou mu cizí.

3 Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v každý čas.

Až dosud to byla řeč o Bohu, jeho díle, jeho lásce. A o Kristu. Nyní je řeč i o nás. Co se po nás chce? Jaký je náš úkol? Smíme přistoupit. Přistoupit směle. Učinit vstřícný krok k tomu, co Bůh dává. Je to někdy těžké, viďte. Člověk neví, jestli smí. Vstoupíme někam, kde nejsme doma. Koncertní síň, neznámý kostel, společnost, zůstaneme stát. Můžeme? Nemůžeme? Nebo když přijdeme první do přichystaného prostoru. Raději si ještě odskočíme, necháme vejít někoho jiného, abychom nebyli tak nápadní a trošku věděli, co a jak.

Ne proto že bychom věděli co a jak, ale protože máme velekněze, kterému nejsou cizí naše slabosti, proto smíme překonat ostych a přistoupit směle k trůnu milosti. Trůn milosti. Pramen milosti. Zřídlo. Smíme přistoupit, ten kdo je dárce té milosti, kdo ji tvoří nás vyzývá, tak přistup a přijímej.

Bůh to tak chce. Je dychtivým hostitelem. Nemusíme otálet, až ti druzí. Bůh už to začal. Bůh učinil ten prvý pohyb. Smíme přistoupit blíž.

A mnohé se změní. V setkání s Bohem dojdeme milosrdenství. Okusíme milost a pomoc v každý čas. My, takoví hříšní a všelijací lidé. Každý bychom svými slovy asi mohli dosvědčit, že tomu tak bylo a je. Že jsme okusili Boží milost a pomoc v každý čas.

Závěr:

1 Protože spasení připravil Kristus. Proto nemusíme těkat někam jinam, proto se smíme držet stále toho jediného. Živého, ne mrtvého, živého Slova Božího, které vede k obnově. V každé situaci, v každém čase, stále znovu. Držet se živé tradice, která ví o stálé nutnosti obnovy, to vede ke spáse. Držet se mrtvé tradice, která lpí na sobě a o obnově nechce slyšet, to je zrada živého Boha. Kvůli tomu syn Boží nemusel trpět a zmrtvýchvstát.

2 Kristus nás zná. Ví o nás všechno. Trpí s námi. Nezamítá ty, kdo jsou na tom bledě. Je s nimi v jejich soužení.

3 Smíme přistoupit blíž. A mnohé se změní. V setkání s Bohem dojdeme milosrdenství. Už jsme to poznali a okusili. A ve víře poznáme a okusíme.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi obstál ve všech pokušeních. Víš co na nás útočí a jaká je to moc. Víš kdo jsme a přesto nás zveš. Tobě budiž sláva. Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 24.02.2010 v rubrice Kázání.