Kázání – 18.10.2009

Text: 1 Tm 6,6-10 | Kazatel: Hana Pfannová

Sestry a bratři, co se vám honí hlavou, když se ráno probudíte? Jste rádi, že je před vámi nový den? Nebo si spíš říkáte – „no to zas bude něco, už aby byl večer“? Jsou lidé, kteří se budí s bolením břicha a v hlavě jim jak střely od samého rána létají myšlenky na to, co je před nimi. Jiní zas nemohou v noci spát a ráno se budí jako rozlámaní.
A co vám jde hlavou, když usínáte?

Proč se na to ptám?
Mám dojem, že naše myšlenky ráno a večer odpovídají tomu, jak jsme nastaveni. Odpovídají tomu, jak je na tom naše srdce, naše mysl, duše, jak to chcete nazvat. Co je někde v základu naší osobnosti. Co určuje náš život, naše myšlení, jednání. Jestli nás žene stres, nespokojenost, smutek. Nebo naopak radost, pokoj, vděčnost. Vědomí, že máme dostatek všeho a nemusíme se za ničím honit.

Dnes jsme na neděli díkčinění, díkůvzdání, slyšeli apoštolova slova: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.“ Zbožnost, myšlení víry, které má dost na tom, co mám. Kraličtí říkají pobožnost s takovou myslí, která na tom, co má, přestati umí.

Jedna stará paní, paní Anna, která žije v domově důchodců, nedávno před ostatními říkala: „Já jsem tady tak spokojená, mám teplo, mám co jíst, kde spát, mám tady kamarádku, vždycky hůlkou zaťukáme jedna nebo druhá na dveře a jdeme na procházku. Za čtrnáct let, co jsme tady, jsme se nepohádaly. Nikdy jsem si nemyslela, že se na stáří budu mít tak dobře.“ Ty druhé paní nehleděly zrovna souhlasně – znáte to, všechno se dneska musí platit, jídlo za moc nestojí, podívejte se, kolik už dneska stojí máslo, pořád se něco mění, jeden neví, co ho zítra potká, … takový neklidný život…
Paní Anna umí „přestat na tom, co má“. Netouží po ničem víc. Netrápí se, že nebydlí u syna, ale těší se, když ji syn navštíví. Nestěžuje si, že skoro neslyší, vždyť oči jí slouží docela dobře. Ona nechce víc, než co má. Její nejmilejší píseň je píseň Má Pán Ježíš má mě rád.
Tady je, myslím, pramen pokoje v jejím srdci. Ona ví, že ji má Pán Ježíš rád. To jí stačí. A je vděčná za všechno další, co má k tomu přidáno. Každý den ráno má radost z toho, že se zase vzbudila, že může vstát, obléct se, nasnídat, zaklepat na svou taky devadesátiletou kamarádku, jít s ní ven.

Je to zvláštní, asi čím je člověk starší, tím spíš umí být spokojen s tím, co má. Nesen vírou, že ho má Pán Ježíš rád, raduje se z každého dne. Podobně to asi cítí lidé, kteří přestáli zlou nemoc nebo těžkou operaci, nebo prožili bolest, která je nezlomila, ale nakonec posunula v životě někam dál. Nebo lidé, kterým došlo, jaký obrovský dar je to, že mají vedle sebe někoho, koho mají rádi, že mohou dělat, co je těší a třeba přinese užitek taky druhým.

Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Apoštol připomíná starého Kazatele – „jako vyšel ze života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo“ (Kaz 5,14). Nic jsme do života nepřinesli, nic si neodneseme. Pak máme tedy dost na tom, co máme, a neprahneme po dalším. To není lhostejnost. To je život s vědomím, že jsme nejprve mnoho dostali. A pak všechno, co v životě máme, bereme jako neuvěřitelný, nezasloužený dar. I když leckdy spojený se všelijakým pachtěním – ale to neznamená, že i práci našich rukou nebo mysli nemůžeme přijmout jako dar.

Dar v nás vzbuzuje vděčnost. A vděčnost – to je poloha člověka, který žije z víry. Pak s radostným údivem hledí, že Hospodin učinil všechno krásně a v pravý čas (ne vždy tehdy, když my právě chceme!). A může jíst a pít a při veškerém pachtění okusit dobrých věcí. To všechno je přece Boží dar. Takový člověk žije z vděčnosti a raduje se z toho, co všechno mu ještě v životě bylo přidáno.
Tato vděčnost přináší do srdce pokoj. Raduji se z toho, co jsem v životě dostala, dostal. Raduji se i přesto, že mi možná něco nebo někdo chybí. Ale žije-li člověk vděčně, přijde pak možná i to, co přece jen očekávám, po čem toužím. Ta vděčnost, pokoj vyzařuje z člověka ven a přitahuje další dary.

Apoštol říká: „Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.“ V Mělníku jsme se blíž poznali s několika lidmi, ze kterých se stali nějakým souběhem událostí stali bezdomovci. Od té doby si každý večer, když jdu do postele, kde mám peřinu a je mi teplo, vzpomenu na tyto lidi, kteří navečer zase zamířili někam k těm rozestavěným domům pod Bezručovou ulicí, protože si tam našli úkryt aspoň před deštěm, když už ne před zimou.

„Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.“ Jestliže máme z čeho žít a máme střechu nad hlavou, máme víc než mají miliony lidí jinde na světě. Jak bychom za to mohli nebýt vděčni? Jsme bohatší než náš Pán, který často neměl, kde by hlavu složil, a vojáci pod křížem se nakonec dělili o jeho oděv.
Vděčnost za dary, které k životu dostáváme. To může být základní východisko našeho života. Pak každé ráno děkujeme, že za oknem vidíme nebe a můžeme vstát a začít něco dělat. Víme přitom, že se budeme pachtit a lopotit, a že to leckdy bolí, jak píše Kazatel. Ale k tomu nám přece Pán Bůh ty ruce, nohy a mozek dal, abychom je užívali.

Můžete teď namítnout, že z toho zní jakási odevzdanost. Dobře, spokojíme se s tím, co jsme a máme a nebudeme se o nic snažit. Nebudeme nic zlepšovat, nebudeme se snažit o důstojnější podmínky k životu, vždyť je to všechno jedno.
Ale apoštol neříká, že se nemá měnit to, co nás tíží. Ježíš přece také říkal, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno. My můžeme Pána Boha prosit, můžeme pracovat pro to, aby naše vztahy nebo životní podmínky byly lepší, aby náš život nebo ještě spíš život druhých lidí byl důstojný. Jen se asi musíme stále učit rozlišovat, co je pro dobrý život nutné a co vůbec nepotřebujeme.

Rozlišovat, co život rozvíjí a co ho ničí. A tomu druhému se vyhnout a nepodléhat.
Apoštol varuje svoje bratry a sestry před jedním z nebezpečí – kdo miluje peníze, upadá do nerozumných žádostí a ničí život svůj i druhých. Pozor, to není řeč proti penězům. Peníze samy o sobě nejsou špatné. Dá se s nimi leccos dobrého podnikat. Špatná je žádost po nich, špatné je, když se láska k nim stane tím motorem, který žene všechno naše snažení. Nebezpečná je věčná nespokojenost, která člověka žene za bohatstvím, mocí, slávou, uznáním. Nic z toho nezaplní prázdno v člověku, který se snaží díry ve své duši zalepit vnějším dostatkem. Marné touhy po tom, co vlastně vůbec nepotřebujeme, přinášejí trápení a ničí vztahy i mezi nejbližšími lidmi.

Vděčnost z Božích darů dává sílu přežít věci někdy i těžko unesitelné. „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má“ ukazuje cestu, jak se vyrovnat s různými situacemi. Tato zbožnost, toto naše nastavení ukazuje, jak můžeme projít nedostatkem bez beznaděje. Ale taky jak žít v dostatku i v bohatství a nenechat se tím zdeformovat.
Kéž nás naše víra naplní vděčností, která dokáže každé ráno děkovat Pánu Bohu za nový den. Amen.

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 18.10.2009 v rubrice Kázání.