Kázání – 15.2.2009

Text: Jan 5, 1-9 | Kazatel: JNFell
Představte si, že ležíte v nemocnici, a že se vás lékař ptá: „Chcete být zdráv?“ Moc by vás to nepotěšilo. Vypadalo by to jako špatný vtip.
Vždyť si každý přeje zdraví. Nemocný se chce vrátit domů a pak do práce. Chce znovu chodit, běhat: užit si života. A zdravý člověk chce zůstat zdravý, a proto se stará o své zdraví. Nikdo si nepřeje nemoc nebo úraz. A když nastane, udělá všechno, aby se dostal z toho co nejrychleji ven.
Ano, zdraví je pro nás jeden z nejdůležitějších pokladů vůbec. Co jiného si přejeme na Nový rok anebo k narozeninám? Všechno ostatní je až na druhém místě.

Proč by to mělo být jinak pro nemocného, který leží u rybníka Bethesda? Proč by si nepřál zdraví, když musí žít životem omezeným, když mu ve všem překáží jeho chromé tělo?
Ježíš se ho však ptá: „Chceš být zdráv?“ Jako by to nebylo samozřejmé. Jako by mohl být o tom sebemenší pochyb. Ano, Ježíšova otázka je divná. Nebo spíš: zní divně. Nevíme, zda je tu ironie, anebo zda se Ježíš nechává prosit. Vždyť není na co čekat. Ten člověk se trápí už třicet osm let. Je třeba ho hned uzdravit. Až pak bude čas na diskuse.

Otázka není však tak hloupá, jak se zdá na první pohled. Ano, zdaleka není samozřejmé, aby ten člověk toužil po uzdravení. Vždyť je nemocný třicet osm let. To je dlouhá doba. Měl dost času na to, aby si zvykl na tu situaci, na svou nemoc. Asi už neví, co znamená být zdráv. Už si nemůže představit život bez té nemoci. Anebo jenom jako sen sice vzrušující, ale naprosto neskutečný. Nemoc už není pro něj nic zvláštního. To je naopak normální stav. S tím si umí poradit. To je jeho život. Proč by to měl změnit?
Ano, nejsem si jistý, že touží opravdu po uzdravení. Podívejte se jenom, jak odpovídá na Ježíšovu otázku. Ježíš se ptal velice jasně: „Chceš být zdráv?“ Ale nedostává jasnou odpověď. Slyší jenom naříkání, které zní jako způsob, jak se vyhnout konfrontaci s představou uzdravení: „Vždyť to stejně není možné. Vždycky mě někdo předbíhá. A vždycky se najde někdo, kdo mě předběhne. Nemá to smysl se tím zabývat.“ Ano, zabydlel se v roli chudáka. Tím může vyvolat soucit a dostat někdy i nějaké drobné. Není to úžasné. Ale to je lepší než nic. To mu stačí. Proč by měl chtít víc? Zdraví nemá. Ale s nemocí lze také žít.
Ježíšova otázka je tedy mnohem bystřejší než se zdá. Odhaluje beznaději tohoto člověka. Dává najevo, že největším problémem není jeho nemoc, nýbrž jeho rezignace. Vždyť se podobá těm zvířatům, která jsou tak zvyklá na své klece, že i ve volné přírodě chodí pořád tři kroky sem a tři kroky tam.

Aby nebylo nedorozumění: neposmívám se tomuto člověku. Naopak s ním cítím. Vždyť se mu často podobáme. Ano, i my jsme se zabydleli ve stavu, který není úžasný. I my jsme si zvyklí na potíže, kterými určitým způsobem trpíme. Považujeme za normální to, co by nám mělo vadit. A ani si nemyslíme, že by šlo dostat se z toho ven. Že by to bylo dobré.
Den co den vidíme v televizi války, vraždy, násilí, neštěstí, děti, které umírají hladem. Vidíme hrubost, faleš, lež. Slyšíme sprostá slova, ale také výroky plné cynismu a pohrdání. A, musíme to přiznat, na to jsme si zvykli. Někteří lidé dokonce jedí při pohledu na to všechno. Samozřejmě nejsme všichni tak lhostejní. Ale přece si myslíme: „Co se dá dělat? Nic! Vždycky bylo násilí a neštěstí. Proč by to mělo končit? To je normální. To je úděl člověka na této zemi.“
V tom se podobáme člověku u rybníka Bethesda. Ano, i my si nemůžeme představit, že by to mohlo být jinak. Nechceme být zklamáni, a proto raději nedoufáme. Raději zavíráme oči a srdce nad tím skandálem. Ani už nevidíme, že je v tom nějaký skandál.
Naději jsme ztratili i na mnohem nižší úrovni. Podívejte se jenom na život v církvi. Připadá nám normální, že faráři nadávají jeden na druhého v církevním tisku nebo na internetu, a že se pomlouvají navzájem při diskusích. Připadá nám normální, že jsou v našich sborech nejenom neshody, ale někdy i nenávisti mezi těmi, kdo si říkají „bratři“ a „sestry“. Připadá nám normální, že se potřebujeme pořád povyšovat nad ostatní: nad ostatní lidi, nad ostatní církve, i někdy nad ostatní sbory naší církve.
A podobně se vyrovnáváme i se svými osobními nedostatky. Víme, že nejsme dokonalí. Víme, že jsme spíš sobečtí. Víme, že dokážeme být tvrdí a nemilosrdní, a že jsme tolerantnějším k vlastním chybám než k chybám druhých. A to nám už nevadí. Myslíme si: „To je normální. To je lidské. Nikdo není dokonalý. Ale s tím se dá žít. To není tak vážné. Nejsme ani vrazi ani psychopati. Jenom průměrní hříšnici, průměrní lidé.“

Po takovém popisu asi očekáváte, že vám teď řeknu, že se máme víc snažit, že máme být lepší, horlivější, a tak dál. Ale to neudělám. Nejde mi totiž dnes o morálku, ale o naději. Jinak řečeno, netrápí mě jenom naše konkrétní situace. Trápí mě, že jsme s tou situací vyrovnáni. Trápí mě, že to nás už netrápí, že už netoužíme po něčem jiném, lepším, že už neočekáváme, že se to změní, že si už ani nedokážeme představit, že by to mohlo být jinak.

Proto mi připadá zvlášť důležité, abychom opravdu slyšeli Ježíšovu otázku, a aby tato otázka pronikla do hloubky našich srdcí.
Ano, „Chceš být zdráv?“ Chceš žít ve světě, kde se neválčí, kde každý může žít beze strachu, kde každý, opravdu každý, i ten poslední Afričan, může žít životem důstojným?
Chceš patřit do církve, která by byla místem shovívavosti, odpuštění a velkorysosti?
Chceš sám být člověkem dobrým, milujícím, který už nemyslí na sebe, ale jen na druhé?

Samozřejmě se nám na tuto otázku chce hned odpovědět: „ Ano… Ano, ale… ale to nejde… ale to není tak jednoduché.. ale na to nemáme sílu.“
Důležité není však to „ale“, nýbrž to „ano“. U tohoto „ano“ se máme nejprve a dlouho zastavit. Máme to vychutnat. Máme to prohloubit. Vždyť to je první krok ven z beznaděje: „Ano, chci něco jiného než to, co vidím kolem sebe. Ano, to vím: jsem nemocen, církev je nemocná, svět je nemocen. Ale chci, abychom byli všichni zdraví.“

Tato slova jsou opravdu důležitá. A je třeba, abychom je opakovali pořád dokola ve svých srdcích.
Jenom nesmíme zapomenout, že nejde tu o pouhé vnitřní přesvědčení, kterým bychom měli přesvědčit hlavně sami sebe. Nesmíme zapomenout, že ta slova jsou hlavně odpověď, odpověď na Ježíšovu otázku: „Chceš být zdráv?“
Jinak řečeno, tato slova nemají tolik sloužit jako podnět k činu: „Zítra změním svět!“ Mají hlavně sloužit jako podnět k modlitbě: „Pane, prosíme Tě, přijď království Tvé! Sešli na náš svého Ducha, abychom se stali lidmi novými, lepšími. Sešli svého Ducha i na svou církev, aby žila jen a jen z Tvé lásky. Sešli svého Ducha na tento svět, aby se země i nebe staly novými, aby všechno bylo proměněno Tvými světlem.“
Vždyť u Boha je možné i to, co nám připadá nemožné.

Na to často zapomínáme. Myslíme si, že Bůh dává jen směrnice, a že je na nás, abychom jim pak dali konkrétní podobu.
Bůh nedává však jen směrnice. Dává také podporu a sílu. Dává hlavně naději. Slíbil nám totiž nové nebe a novou zemi, v kterých přebývá spravedlnost. A na nás není, abychom to uskutečnili. Na nás je hlavně, abychom z toho žili, abychom to očekávali, aniž bychom ztratili trpělivost, aniž bychom se spokojili s věcmi prostě takovými, jaké jsou.
Vždyť jsme nemocní. Nás svět je nemocný. Ale chceme být zdraví. A Kristus je tu, aby nás uzdravil, aby nás proměnil k obrazu svému. Nebojme se tedy žít vírou. Vždyť „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Židům 11, 1).

Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 15.02.2009 v rubrice Kázání.