Kázání 14.3.2010, 4. postní

Text 2 Kor 1,3-5 | Kazatel: Daniel Ženatý

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! 4  On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. 5  Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. 2 Kor 1,3-5

Jak se děje prosba, ať je Bůh pochválen? Jak se to stane?

Jistě si to přejeme. Přitakáme k tomu. Přidáváme se k chválám ostatních. A můžeme k tomu my nějak přispět? Jak udělat, aby byl Bůh pochválen?

Nejméně dvě možnosti. Prvá, tak že budeme Boha chválit. V modlitbách společných i osobních. Kolik toho je, zač můžeme Boha chválit. Nejen na to myslet. Nejen si to letmo uvědomit. Ale také to učinit. A Boha chválit. Třeba písní tebe Bože chválíme.

A druhá možnost, také tak Boha chválíme, když o něm dobře mluvíme! Přejně!

Když o nějakém člověku pěkně mluvíme, co udělal dobrého, jak nám pomohl, jak se osvědčil, tak ho chválíme. A ti kdo stojí kolem a dobře toho člověka znají mají dojem, jen jestli to nepřeháníme, a spěchají s obavou, aby se mu z té chvály nezatočila hlava.

Mluvíme o Bohu dobře? V kostele ano, ale i mimo kostel? Věřím, že ano, mluvíme. Někdy je to těžké tak mluvit. Bůh je zarovnán spoustou předsudků. A my dříve než začneme o Bohu mluvit začneme ty předsudky odklízet. Že to není pohádkový dědeček, ani zlostný stařec, ani automat do kterého stačí hodit minci a on splní naše přání. A často jsme tím odklízením předsudků tak unaveni, že nám nezbudou síly na to, abychom o Bohu mluvili pěkně.

Možná bychom to mohli risknout. Nevěnovat odklízení předsudků tolik úsilí, a raději začít o Bohu mluvit pěkně hned. A možná si Bůh poradí sám, a slovo o něm odklidí předsudky rychleji, než naše vysvětlování. Evangelium je moc, síla, ke spasení. Udělá více než my.

Mluvit o Bohu ano. A jak? Jaký je náš Bůh? Co když se někdo zeptá?

Už kdysi našel Mojžíš odvahu zeptat se Boha přímo. A kdo jsi ty? A dostal odpověď, jsem který jsem. Taky v tom znělo – ještě buď trpělivý Mojžíši. Ještě přijdou věci. Ještě mě poznáš. A o mnoho set let později se učedník Petr nestačí divit, je s Ježíšem na hoře, a Ježíš si tam povídá s Mojžíšem a Eliášem. Mojžíš už určitě po těch letech ví, kdo je Bůh, který k němu mluví.

I apoštol Pavel se pokouší vyslovit, jaký je náš Bůh.

Je to Otec milosrdenství, Bůh veškeré útěchy. Tak ho Pavel poznal. Jako otce, jako původce milosrdenství a útěchy. Ten neobvyklý obrat otec milosrdenství sděluje, že milosrdenství je založeno v Bohu. Odtud vyvěrá. On je jeho otec. Je to aktivní soucit, který rychle rozpoznává raněná místa a rychle spěchá s pomocí, a s potěšením. Milosrdenství není nic co by vymysleli lidé. Patří k Bohu. On je toho původcem. A my se pak učíme jednat podobně jako on.

Pavlovo slova šokovala o to víc, že zněla v prostředí, které znalo jiné bohy. Ti byli charakterizování jinak než milosrdenstvím a soucitem. To by jim bylo málo.

Odkud to Pavel ví, že Bůh je skutečně takový? Pavel by asi odpověděl, protože náš Bůh je otec Ježíše Krista. Na něm, na Kristu je patrné, zjistitelné, jak je Bůh milosrdný. Že jeho milosrdenství není laciný sentiment. Že to není zbožná fráze, která zazní, a nic se nestane, spíš nás popudí. Milosrdenství které dává Bůh stálo život jeho syna. Je drahé. Je mocné a účinné.

A odtud pramení útěcha. Útěcha pro ty, kdo jsou v tísni a soužení. Pavel si nehraje na žádného nebojsu. Nevystupuje jako kladný hrdina, který všechny porazí, který křičí, pojďte se mnou, všechny porazíme.

Ví co říká, když mluví o trápení a úzkosti. V stejném dopise dál napíše – ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. 24  Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, 25  třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. 26  Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů… 2 K11,24n

Pavel ví, co je soužení. A proto o něm může psát. A může vybízet k útěše těch, kdo trpí. A řekne, že kdo touží po utěšení, ten je schopný také těšit druhé. To je silné. Kdo touží po utěšení, ten je schopný také těšit druhé.

Možná nás to překvapí. Možná bychom nepozorně čekali, že lépe vybaven k potěšování je ten, kdo je na tom dobře. Kdo si s ničím nedělá starosti, kdo si ví se vším rady.

Podle Pavla může dát potěšení ten, kdo po něm sám touží. Ten, kdo z něj žije. Ten ví oč jde. Ten je do touhy po pomoci a slitování namočený. Nebojí že si od toho ušpiní ruce, že ztratí čas. Nemusí nic hledat, je připraven.

Možná se to Pavlovo slovo dá vyložit prostorově – těšit je možno „vodorovně“. Od člověka k člověku. Člověk „nahoře“ neumí potěšovat člověka „dole.“

Dobrým příkladem jsou nemocniční pokoje, vojenské lazarety, léčebny. Ne vždy, ale někdy vznikne mezi pacienty neviditelná síť dobrého, která pomáhá. Pomoc, soucit, který neponižuje. Všichni jsou na tom zle, vědí oč jde a proto jsou schopni jeden druhému pomoci. Neznali se, jejich cesty se zase rozejdou, a přece. Jsou si blízko.

Že to existuje poznávají i zdraví kteří za nemocnými z venku přicházejí. Stojí u postelí, uvědomují si jak se mají dobře, přišli a zase odejdou do života ulic a měst, a navštívení tu zůstanou. Teoreticky jsou na tom lépe ti kdo přišli z venku. Měli by něco útěšného povědět, ale copak to jde? Copak já, který nevím, jak je tomu kdo trpí, mohu jen tak říci nějaké slovo potěšení?

Nefunguje to takhle shora. Ti na vedlejších postelích jsou mnohem schopnější potěšit ostatní, než jsem já. Proto je tak účinné když ti kdo přijdou z venku podají nemocnému ruku. A třeba se chvíli drží za ruce. To je znamení, jsme vedle sebe. Nejsem nad tebou. Přišel jsem sice z venku, nemám zde postel, ale jsme vedle sebe spolu.

Existuje výjimka. Síla řádových sester, křesťanské služby, farářů. Přicházejí zvenku, a potěšují. Účinně. Protože nepřinášejí své potěšení. Přinášejí potěšení od Boha. To je síla, která pomáhá. Dotkne se i nevěřících na vedlejších postelích. Potěšení od Boha. Je vyřizováno různě. Pozdravy, slovem žalmu, známou písní, modlitbou Páně, někdy také mlčením.

Pavel napíše – on, Kristus nás potěšuje v každém soužením, abychom i my mohli těšit ty, kdo jsou v jakékoli tísni.

Pavel počítá s úzkostí a trápením jak se samozřejmou součástí života. Boží pomoc nespočívá v tom, že trápení snadno a rychle odstraní.

Boží pomoc spočívá v tom, co Pavel vyjadřuje pomocí postupného procesu:

Ten který zná soužení, Vzkříšený Kristus, ten nás potěšuje v našem soužení. Abychom i měli sílu těšit. Abychom toho byli schopni. Je s námi a sílí nás ten, který má vše potřebné pro náš život. Zástupy nasytil a ještě zbylo, smrt porazil, věčnost otevřel.

Jeho milost je prostě mocnější než síla utrpení. Amen

Pochválen buď Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista, Otče milosrdenství a Bože veškeré útěchy!

Prosíme, i z nás potěšuj, i z nás si čiň nástroje své lásky v tomto světě. Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 17.03.2010 v rubrice Kázání.