Kázání 13. 8. 2017

Pardubice – Horní Jelení

13.08.2017

Izajáš 43, 1-2

Matouš 14, 22-33

Petr začal tonout. Nebylo to překvapující. Vždyť byl uprostřed bouřlivého moře. Jenže chvíli předtím kráčel směle po vodách. Udělal to, co se zdálo nemožné. Zdolal zrádnost vody a tíhu svého těla. A dělal to bez námahy, bez sebemenšího problému. Jenže najednou už to nešlo. A Petr začal tonout.

Co se stalo, že už nemohl dál? Něco úplně banálního. Petr se rozhlédl. Viděl, že vítr je silný, že vlny jsou velké. Přepadl ho strach. A najednou nemohl dál. S jeho kráčením po moři byl konec. Začal tonout.

Jediný pohled stačil, aby byl Petr na své cestě zastaven. Aby se dostal do ohrožení. Jediný pohled na vítr a na vlny stačil, aby Petr zapomněl na svou cestu, na svůj cíl, a začal se topit kvůli strachu.

A nad tou epizodou se ptám: Kolikrát jsem já jako Petr? Jednu chvíli kráčím směle. Ale najednou se rozhlížím. A kolem sebe vidím jen problémy. Vidím jen nebezpečí. A nemůžu s toho spustit oči. Nemůžu dál. A začínám tonout.

Vidím potíže naších dětí, potíže, s kterými budeme muset žit ještě dlouho, léta, pravděpodobně desetiletí. Vidím potíže naší církve ve Švýcarsku, která slábne v počtech i ve víře. Vidím potíže našeho světadílu, Evropy, která kromě konzumu a požitkářství nemá co nabídnout mladým mužům, kteří přicházejí z Orientu a z Afriky. A z toho všeho mě přepadá strach. Nevím jak dál. Začínám tonout.

Samozřejmě trochu přeháním. Ve skutečnosti jdu pořád dál. Ale to není snadné. Ten strach není iluze. S tím musím opravdu zápasit. A nejsem v této situaci sám. Letos se už tři kolegové z osmnácti, které sčítá náš seniorát, museli zastavit na měsíc i na delší dobu, protože už to nezvládli. Byli tak zahlceni svými problémy, že už nemohli dál. Začali tonout.

Biblické vyprávění nám ukazuje, že není nic nového pod sluncem. „Máte dojem, že se vám ztrácí půda pod nohama? Není to nic zvláštního. Víte, i Petr to zažil. I Petr sám jednou začal tonout.“ V tom lze najít určitou útěchu: nejsme sami. I Petra přepadl strach, a nemohl dál.

Důležité je však to, co se stalo předtím. Evangelista neříká jenom, že Petr začal tonout. Ukazuje také, jak kráčel po vodách. Petr byl člověk z masa a kostí jako my. I obyčejný strach ho přemohl. Ale ten člověk z masa a kostí jednou kráčel směle po vodách.

Neměl k tomu zvláštní obdarování. Jinak by také nezačal tonout. Kráčet po vodách nebylo Petrovi přirozené. Byl na tom stejně jako my. Ale dělal to, co se zdá nemožné, bez trénování. Jediná věc byla důležitá, naprosto nutná: aby slyšel, jak ho Ježíš volá, aby slyšel, jak mu Ježíš říká: „Pojď!“

Proč to bylo tak důležité? Protože – Petr to dobře věděl – nemohl kráčet po vodách sám ze sebe. Kdyby spoléhal jen na své síly, tak by to nešlo. Musel spoléhat na něco jiného, anebo spíš na někoho jiného. Jen Kristovo volání mu mohl dát tu sílu. Jen hlas Ježíše, který mu řekl: „Pojď!“, ho mohl držet nad hladinou.

Petr to věděl: „Jestli mě Ježíš volá, to znamená, že to je možné, že to dokážu. Jestli mě Ježíš volá, stačí, abych poslouchal, a ono to půjde.“ Nekladl si žádné jiné otázky. Nechal se vést Kristovým hlasem. A díky tomu přemohl nepřemožitelné, aniž by si to sám uvědomil. Kráčel směle po vodách.

Často si myslíme, že důvod, proč nemůžeme dál a začínáme tonout, je v množství naších problémů, v jejich velikosti. To je samozřejmě také důležité. Ale někdy nemůžeme dál, i když překážky na cestě nejsou tak velké. Nevidíme prostě, proč bychom se měli namáhat, proč bychom měli jít dál. Překážky jsou tu před námi. Ale není žádný hlas, který říká: „Pojď!“ Neslyšíme Krista, jak nás volá k sobě.

Zvláštní je, že nám to připadá normální. Vždyť nám všude říkají: „Vezměte život do vlastních rukou!“, „Buďte svým pánem!“, „Splňte si svoje sny!“ Zkrátka: „Všechno je na Vás!“ Dáváme si tedy cíl, jako by život byl plán, který máme narýsovat a uskutečnit. A od druhých, i od Pána Boha, očekáváme jenom, aby nám v tom pomáhali.

Jenže „život není to, co chceme, ale to, co máme“, jak říká Dita Saxová v románu Arnošta Lustiga. Naše přání nejsou rozkazem. Život je plný překvapení, ne vždycky příjemných. A to nás zaráží. Nevíme, co s tím. Říkáme, že se nám nedaří. Vždyť se nám nepodařilo splnit si svoje sny, realizovat své plány. Stojíme pak před životem jako v restauraci před jídlem, které jsme si neobjednali. Proč bychom se do toho měli pustit?

Na život se lze však dívat i jinak. A k tomu nás vede Bible. Na počátku nejsme my se svými očekáváními. Na počátku je Bůh, který nás stvořil, Bůh, který nás volal k životu, a který nás pořád volá k životu smysluplnému, láskyplnému, k životu ve znamení víry, naděje a lásky. Ano, někdo je před námi. A volá nás. Volá nás k sobě. Říká: „Pojď!“ A život je odpověď na toto volání. Moje odpověď. Nejsem sám. Někdo o mne stojí. A můžu mu důvěřovat, vždyť ví líp než já. Musím odpovědět. Musím ho následovat.

Cestu neurčuji já. Cesta je mi dána. Je pravda, že není vždycky snadná. Potíží je někdy až moc. Ale nejsem sám. Slyším hlas Krista, který mě vyzývá, abych šel dál, abych se nezastavil. A vím, že mě tím volá k životu. Vždyť mě volá k sobě. A on je Cesta, Pravda i Život. Rozhodující už nejsou moje plány. Kráčím teď vírou, nadějí a láskou. Už nežiji pro sebe. Žiji pro Toho, který se dal pro mne, a který mne volá.

A volá mne každou vteřinu. Každou vteřinu mi Kristus říká: „Pojď!“ A říká také: „Neboj se: já jsem s tebou!“ I v potížích slyším ten hlas. A když se podvolím, děje se něco zvláštního: všechno se zdá snazší. Problémy sice nezmizely. Ale už nejsem sám. Cítím, že má smysl jít dál. Nemám žádné vysvětlení. Slyším jen hlas Krista, který říká: „Pojď!“ A to stačí. Důvěřuji mu.

Samozřejmě bych si přál, aby všechno bylo v pořádku s našimi dětmi. Nelze na to nemyslet. Ale tuším, že tato cesta není beze smyslu. Síly nám budou přidány, aniž bychom věděli jak. Tuším, že se na konci objeví i zvláštní požehnání, ke kterému bychom nemohli dojít jinou cestou. Není to cesta snadná: nedělám si iluze. Ale je zde Kristus, který volá, který říká: „Pojď!“ A jeho mám poslouchat. Ne svoje pochybnosti. Ne svůj strach.

V situaci naší církve také vidím cestu, která má smysl. Být na straně mocných je sice velice příjemné, a na to jsme si zvykli. Ale Kristus šel jinou cestou: cestou kříže. Není špatné být odkázán jen na jeho pomoc. V Novém Zákoně se nikde nemluví o financování od státu. Naše naděje je jiná. Abraham zanechal všechno, aby se vydal za Božím hlasem. I my máme jít touto cestou, aniž bychom se báli. Vždyť je věrný ten, kdo nás volá. Věrný je ten, kdo nám dal zaslíbení.

Ano, nejsem sám: Kristus mne volá. Volá mne i skrze potíže Evropy s přílivem migrantů. A když slyším jeho hlas, říkám si, že tou cestou musím jít, i když se mi vůbec nechce. Nesmím zůstat stranou. Nebyl jsem postaven do těchto časů náhodou, nýbrž Bohem. Jeho hlas mám poslouchat, a jít za ním, aniž bych měl jasný program, jasnou představu. Rozhodující není moje inteligence, která by byla schopná vymyslet skvělé řešení. Rozhodující je jen Kristus, který je přede mnou, a který říká: „Pojď!“

Ano, problémy jsou všude kolem nás. A nikdo není ušetřen. Je zde Petr, který nás varuje: „Pozor: stačí, aby Vás přepadl strach, a začínáte tonout!“ Ve zmatku tohoto světa je jediná pomoc: Kristus, který je Cesta, Pravda a Život. Kristus, který nás volá, který říká: „Pojď!“

Amen

My se nyní pomodlíme s Johnem Henrym Newmanem, který se obrací ke Kristu, který je světlo života:

Veď mne, ty jemné Světlo,
veď mne temnotami, které tísní.
Noc je temná, domov je daleko.
​Veď mne, jemné světlo.
Veď mne kupředu!
Upevni mé kroky.

Neprosím tě, abych viděl příliš do dáli.
Stačí, abych viděl právě na jeden krok,
na ten první krok.
Veď mne kupředu, jemné světlo.

Nebyl jsem vždy takový jako teď,
ani jsem tě vždy neprosil,
abys mne vedl kupředu.
Rád jsem si sám vybíral cestu,
chtěl jsem dobře vidět kupředu.

Teď mne ale vedeš kupředu ty sám!
Měl jsem v oblibě jas dne
a silnější než bázeň byla pýcha,
která ovládala mou vůli.
Pane, nevzpomínej na minulá léta!

Tak dlouho mi žehnala tvá síla.
Rád bych se nechal vést kupředu přes pole a mokřiny,
skaliska a řeky až do okamžiku, kdy skončí noc,
a já budu smět zrána vnímat,
jak se na mne usmívají ti,
které jsem tak dlouho miloval
a které jsem načas musel oželet.

Amen

Přímluvná modlitba:

Pane, Ty jsi naše pomoc. Na cestě životem nejsme sami. Vždyť Ty s námi jsi. Děkujeme Ti za Tvou věrnost a Tvou dobrotu, za Tvou trpělivost a Tvou laskavost. Tobě můžeme říct všechno. Tobě můžeme svěřit všechno, co nám leží na srdci.

Prosíme Tě, Pane, za všechny ty, kteří jsou v těžké situaci. Prosíme Tě za ty, kteří bojují s nemocí, za ty, kteří ztratili zaměstnání, za ty, jejichž děti jsou nemocné anebo postižené. Prosíme Tě za ty, kteří už nemůžou žít bez alkoholu anebo bez drogy, za ty, kteří se topí v dluzích, za ty, jejichž rodina se rozpadla. Buď s nimi všemi, Pane. Dej jim cítit svou blízkost, svou věrnost, svou sílu. Dej jim slyšet svůj hlas, který je volá jejich jménem. A pomoz jim nést své břemeno. Pomoz jim jít dál.

Prosíme Tě také, Pane, za všechny ty, kteří se snaží pomoci. Prosíme Tě za lékaře, za zdravotní sestry, za sociální pracovníky. Prosíme Tě za celý personál v nemocnicích, v domovech důchodců, v ústavech. Prosíme Tě za kaplany ve vězeních, v nemocnicích i jinde. Dej jim všem skutečný zájem o člověka, i ochotu sloužit a naslouchat. Dej jim velké srdce a pevný charakter. Své světlo dej svítit na jejich tváři. A na jazyku jim dej slovo utěšující a potěšující, slovo, které také nepozbývá soli.

Prosíme Tě konečně, Pane, za svou církev, za tento sbor, za nás. Ty jsi nás povolal k sobě. Dej, abychom byli opravdu Tvými svědky, abychom žili Tvou láskou, abychom zářili Tvou laskavostí a Tvou trpělivostí. Dej, abychom přijali ty, které dáváš na naši cestu, jako bychom přijali Tebe. Zesil duchovní pouto, kterým tvoříme všichni jen jedno tělo. A pomoz nám brát vždycky břemeno jedni druhých. Pomoz nám být citliví k trápení druhých.

Pane, přijmi nás, když Ti v tiché modlitbě předkládáme starosti svých srdcí …

A vyslyš nás, když k Tobě voláme: „Otče náš…“

Amen

Tento příspěvek napsal/a Tomino dne 12.09.2017 v rubrice Kázání.