Kázání – 10.5.2009

Text: Mt 7,13-14 | Kazatel: Daniel Ženatý

Ta slova říká Ježíš. Proto jsou pro nás cenná. Říká je muž, o němž jsme uvěřili, že je našim Pánem a Spasitelem, že byl ukřižován a vzkříšen a nyní žije a kraluje na věky věků. On nám říká tato slova – proto prosíme Ducha svatého, aby nám pomohl jim porozumět a vzít je vážně.

Nejsme první, kdo ta slova čte a slyší.
Kraličtí to vyjádří hutně a jasně – že tu Kristus Pán připodobňuje království nebeské k hradu a městu nějakému, do něhož by brána byla velmi těsná a cesta ostrá i úzká.
Peklo pak přirovnává k místu, do něhož by brána byla prostranná a cesta čistá, zvolná.

Široká cesta a prostorná brána vedou do záhuby. Je mnoho těch kdo tudy vcházejí. Už zde první pozor, aby nás nelapilo chapadlo pokušení. Lákavá představa, že my v církvi jdeme po úzké cestě a ti nevěřící jdou po široké cestě a proto zahynou. To Ježíš jistě říct nechce. Vždyť hned v dalších varuje před tím, že nestačí zbožně vypadat, nebo patřit k nějaké skupině. Víra je dar a ne zásluha.

Široká cesta a prostorná brána. Vedou do záhuby. Jde se po nich dobře, mohou být krásné, ale na jejich konci není život. A kde není život tam je konec. Zahynutí.
Kam obvykle vedou široké cesty? K nákupním centrům, divadlům, krajským úřadům, poliklinikám, nádražím, tržnicím. To neznamená, že tyto instituce, které se na široké cestě často nacházejí, nebo k nimž široké cesty obvykle vedou, jsou špatné! Nejsou špatné. Mohou dobře sloužit. Nemusíme mít výčitky, když se potkáme v Supermarketu u pokladny, ani že pracujeme na krajském úřadě nebo spěcháme na nádraží. Jen nám nedají víc než mohou dát. Něco tam koupíme nebo zařídíme. Nic víc. Nic co se týká života.
To je jedna jejich vlastnost. Nevedou k životu.
Druhá – vzbuzují v nás klamný pocit, že je všechno v pořádku. Ocitneme se v cizím městě, něco nemůžeme najít, hledáme centrum města. Budeme se orientovat podle hustoty provozu, živosti ulic. Kam jde nejvíc lidí. Půjdeme s nimi, tady všichni zahýbají doleva a nikdo doprava, oni to tady znají, půjdu s nimi, přece nejdou všichni špatně! To je to klamavé. Je to v pořádku, přece nejdou všichni špatně! Mohu na chvíli vypnout, mohu na chvíli přestat sledovat co se kolem děje. Předávám nepozorovaně, aniž bych to tušil odpovědnost za svůj život někomu jinému. Uklidňuje mě fakt, že i ostatní jdou tak jako já, je to dobré. Trefil jsem se.
Jako když jdu na jednání, na kterém mně záleží – a nevím – mám si vzít oblek a kravatu? Co když ostatní budou v tričku? Mám si vzít tričko? Co když ostatní budou v obleku? Pak se nějak rozhodnu, dobře to dopadne, ostatní jsou oblečeni stejně. Už na to dál nemusím dávat pozor. Už je to vyřízeno, dobře to dopadlo, je to za mnou. Tak široká cesta. Jsem správně. To je lidí kolem. Dobře to dopadlo. Důvěřuji té cestě. A to je nebezpečné. Možná bych se měl víc ptát a víc důvěřovat Bohu.

A dál. Široká cesta vzbuzuje klamný pocit důvěryhodnosti. Někdo ji přece musel někdo založit, vybudovat. To bylo práce a materiálu a peněz! Přece věděli v tom městě, co dělají. Byty jsou na ni podstatně dražší než jinde, jen lepší obchody jsou zde schopny existovat, nebo banky nebo realitní kanceláře. Jít po takové cestě, kterou všichni respektují, která stála tolik peněz musí být přece dobré. Přece nejsou všichni hlupáci. Ta široká cesta budí důvěru.
Uspává, konejší, brumlá, vše je v pořádku, jde to hladce, žádný problém. Problém se objeví až na konci. Aha, jsem tady, a co teď? Co dál? Vyřídil jsem, koupil jsem, a co dál? Co se mnou bude? Není zde život. Není zde Bůh.
Je nebezpečné svěřit svůj život do rukou většiny. Je lepší svěřit život Bohu.

Úzká cesta.
Možná tísnivá. Je na ní těsno. Ježíš neříká, že je porostlá trním a bodláčím. Nekomentuje to, jak vypadá a co ji lemuje. Ani tu širokou takhle nepopisuje. Jde mu o konec té cesty. Na konci té úzké cesty je život. Tam dojdeš a neřekneš si – aha, a co teď? Je to jasné. Život je tu. Víc to Ježíš nerozvádí. Asi to musí stačit. Je tam život.
Úzká cesta může být krásná mechová pěšinka kolem horského jezera, nebo pěšinka kolem Labe. Anebo drsná stezka plná utrpení, trní a bolesti. Není podstatné, zda na konec té cesty dorazíme pochroumaní poškrábaní a nemocní, nebo v skvělé kondici. Podstatné je, že na jejím konci, stejně tak jako za úzkou bránou, je život.

Proč? Snad proto, že úzká cesta nenabízí mámivě, abychom jí předali svou ostražitost. Nemá v sobě uhrančivou moc sebespokojení. Nedává možnost laciné kontroly směru – jo bude to dobrý všichni jsou ještě tady.
Nevzbuzuje klamnou jistotu. Naopak, vzbuzuje nejistotu. Jsem správně? Kdo ví, kdo ji vyšlapal? Kam to vede? Proč tu nešlo více lidí?
Nevypadá důvěryhodně. Nutí k stálé kontrole, k stálému zamyšlení, obnově.
Nikdo za mne nevyřeší, doleva, doprava? Čemu dát přednost? Jít do toho nejít?
A k tomu ještě dávat pozor. Dívat s dopředu a někdy i dozadu. Dávat pozor abych nezakopl a přitom nevím, co bude za zatáčkou. Může to být tísnivé. Stále korigování. Stálá obnova. Stálé vědomí že to není tak úplně v mých rukách. Svíce nohám mým je slovo tvé, Pane Bože, a světlo stezce mé. Bez tebe Bože, bez tvého slova které je jako svíce a světlo jsem ztracen. Toto naléhavé vědomí přináší úzká cesta. Široká ne.

Jak to Ježíšovo slovo začíná? Vcházejte těsnou branou! Vcházejte mají kraličtí, to je lepší než vejděte. Vejděte je nemastné neslané. Vcházejte těsnou branou! Je to naše rozhodnutí! Ježíš vřele doporučuje – vcházejte těsnou branou, protože ona a úzká cesta vede k životu.
Vcházíme úzkou branou? Jdeme po úzké cestě? Pokud se ptáme, pokud to kontrolujeme, pokud jsme občas bezradní a voláme k Bohu kudy to vede dál – pak jsme snad dobře.
Pokud si takové otázky ani nepoložíme a odbýváme je slovy – stačí se podívat kolem, to je lidí všichni tam jdou, musí to být v pořádku, pak to asi v pořádku není.
Amen
Pane toužíme vcházet úzkou branou. Nechceme jít po cestě, která vede k něčemu co je udělané lidskýma rukama a není v tom život. Toužíme jí po cestě k tobě. Dávej nám svého ducha, abychom se stále ptali a hledali. Abychom cítili, že odpovědnost za svůj život neseme my a ne ti kolem nás. Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 10.05.2009 v rubrice Kázání.