Kázání – 1.2.2009

Text: Gn 48 | Kazatel: Daniel Ženatý
Jákob se staral o to, co bude po jeho smrti. Chtěl, aby nebyl pochován v Egyptě. Aby jej Josef vynesl z Egypta, a on, Jákob, tak ulehl „doma“ ke svým otcům.

Na konci života tak dělá Jákob jednu důležitou věc za druhou. Jako když odjíždíme na dlouhou dobu pryč. Zařizujeme, necháváme vzkazy, doděláváme, co je třeba.
Jákob ví že zemře, chce věci dokončit.

Pověděli Josefovi, tvůj otec je nemocen. Někdo předal důležitou informaci. Někdo řekl Josefovi, že jeho otec je nemocen. Někdo nebyl lhostejný. Dal věci do pohybu.

Josef vzal své dva syny a šel k Jákobovi. Vzal to vážně a věděl, co dělat. Jít za otcem. Navštívit. A vzít syny sebou. Kolik se toho na světě stalo proto, že rodiče vzali děti sebou. Aby byly přitom. Není nejdůležitější, aby všemu rozuměly.

Před svou smrtí chce Jákob vyprávět o svém životě a dát požehnání. Za chvíli už ten život nebude jeho. Komu to vypráví? Josefovi? Jeho synům? Sobě, aby si vše připomenul?

Snadno se to řekne, ale jak těžko se to udělá. Jsme uzavření lidé. Nehovoří se nám lehce o sobě, o svých omylech a o svých selháních. Taková řeč nemůže být chvalozpěvem na svou osobu – to já neměl mobil a to my jsme museli šetřit, a to nebylo tolik jogurtů a nebyly počítače – to je pravda ale k ničemu to není.
Má smysl vyprávět, kde jsem byl co jsem dělal, kdo byli lidé kolem mne, s čím jsem zápasil, co jsem vyhrál a co jsem prohrál a co se povedlo a jsem pokazil.

A tu scénu nachystat! Chceme říct něco důležitého. Vyznat lásku, obdiv, přiznat chybu, a jak dlouho někdy čekáme, až to bude vhodné. Až bude chvilka. Ostatní netuší, hlučí, říkají zbytečné
věci, mají plno práce a my zoufale čekáme, až bude chvíle jím to povědět.

Nemocný a starý Jákob – ještě chce něco povědět a někdo mu musí naslouchat. Někdo musí přijít a mlčet, nebo se tiše ptát. A trpělivě čekat, až umírající řekne, co chce říct. Možná se plete v datech. Možná začíná jednu větu 3x. Možná po chvíli usne a pak začne znovu a tak se kupředu dostává jen po kouscích.
Je to vyznání. Je třeba naslouchat a spojovat útržky života.
Jsi to ty Josefe?
Pamatujete na podobnou otázku? Ty jsi můj syn Ezau? Ptal se tehdy starý Izák, Jákobův otec. A Jákob na počátku svého života podvádí a říká, ano já jsem Ezau.

Teď je na místě Izáka. Taky téměř slepý. Jsi to ty Josefe?
Některé věci mohou žít jen v důvěře. Důvěra jako životní prostředí. Bez důvěry jako bez kyslíku. Dlouho to nejde vydržet. Jákob to, na konci svého života, už ví.
Jsi to ty Josefe? Na konci Jákobova života stejná otázka jako na jeho začátku.

A Jákob začíná vyprávět:
Bůh všemohoucí se mi tehdy ukázal. Tak začala jeho pouť s Bohem na tomto světě. Byl tenkrát na útěku. Pro podvod. Nevěděl jak skončí. Jako tulák, bezdomovec. Teď umírá, leží v Egyptě v krásných peřinách, faraonská péče kolem, vidí nejmilejšího syna, a jeho dva syny, své vnuky.

Jo tenkrát na útěku.
A Ráchel. Jak ji měl rád, pochoval ji tenkrát, když se narodil Benjamin. Je pohřbena u cesty do Efarty, jak se jde do Betléma.
Hu to bylo temných chvil. Podvedl bratra, podvedl otce, pak ho podvedl budoucí tchán. Viděl Boha, zápasil s Bohem. Jakoby se temnota rozplývala, ano Bůh za to může, že to tak dobře nakonec dopadlo, Bůh který byl s ním. Ani neumí povědět proč s ním Bůh byl. Nebo, vlastně ano, umí. Bůh to přece slíbil. Kdysi Abrahamovi, pak Izákovi, pak jemu, Jákobovi.
Ano, teď on to chce předat dál. Josefovi, jeho synům. Požehnat.
Kdo to je Josefe? To jsou mí synové, tati.
No vidíš Josefe, nedoufal jsem, že uvidím tvou tvář. A vidím tebe a tvé syny. Přiveď je ke mně, chci je obejmout a políbit.
A dát jim požehnání
Josefe – kdo to je? To jsou moji synové tati. Manases a Efraim. Narodili se mi tady, v Egyptě.
Josef postavil syny před Jákoba správně. Staršího Manasese před Jákobovu pravici, mladšího Efraima před Jákobovu levici. Pravici na staršího, levici na mladšího. Tak to má být. Tak je to správně.

Jákob – starý, nemohoucí, své ruce překříží. Poslední jákobovština, úskok, ještě jednou na smrtelné posteli? Požehnání z pravice dostane mladší, požehnání z levice starší.
Josef se snaží dát ruce správně. Ne Josefe. Nevidím, jsem starý, ale – ne. Takhle to bude.
Proč to dělá? Ví, že mladší Efraim bude větším národem a stane se součástí severního Izraele? Pán Bůh mu to řekl?
Nebo na závěr života vrací zpět to, co kdysi pokazil, když ukradl požehnání Ezauovi? Dává zpět co kdysi překřížil?
Nebo – je slepý, starý, nemohoucí, ale jako jediný ze všech přítomných ví, co je život? Ví, že Bůh kříží nejen ruce, ale i životy lidí? Vidí Jákob na konci života svým slepým zrakem dál, než ostatní?

Nejmenší se stane největším, starší je Kain, ale Bůh shlédne na mladšího Abela. Abraham ztratil nervy a zajistí si u otrokyně Hagar syna Izmaele, ale až ten později narozený Izák převezme Boží štafetu. Ne o fous starší Ezau, ale nepatrně mladší Jákob, ne sedm Izaiových synů bude kralovat v Izraeli ale osmý David. Kraluje Ježíš, poplivaný a ukřižovaný, a ne Herodes. Život, Boží požehnání jde tak jak řekne Bůh, a ne tak jak bychom my uvedli do plánů vývoje tohoto světa.

Požehnání. Síla. Stržení Božího dobrého do tohoto světa. Prosba o Boží přítomnost. I pro Josefovy syny, egypťany, kteří také patří Božímu lidu, Izraeli.
Můžeme žehnat druhým? Jistě. Slovy, láskou, opakem lhostejnosti. Vírou, že to je od Boha, pro ně.
Požehnání nikde nekoupíme. Proto jím nemusíme šetřit. Přijímat je pro sebe a přát je druhým. Jmenovitě. Nahlas. Aby to slyšeli.
Amen

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 01.02.2009 v rubrice Kázání.