Jan Hus a my dnes – přednáška Daniela Ženatého

Hledej pravdu_zmenš1. Úvod – Mistr Jan Hus – Usilujte spíše stíhati křivdy, které Bohu se dějí, než které vám. V tom právě,o žel, celý svět bloudí, že lidé smrtelní více křivdu vlastní, než křivdu proti Bohu stíhati touží. Tuto cestu Antikrist nejvíce upravuje a dobře dláždí, především nám kněžím, kteří chceme, aby ustanovení lidská přesněji zachovávána byla, než slovo Boží…. (– Listy z Prahy, str. 54 – List občanům Lounským, asi 1410)

Dobrý večer, připomínáme letos 600. výročí od smrti Mistra Jana Husa. Smyslem této společné chvíle je, abychom na toto výročí reagovali i my, pardubičtí evangelíci, abychom pozvali všechny bez rozdílu vyznání, kteří cítí, že se jich toto výročí také týká. Tedy, abychom si je aktivně připomněli. Každá událost minulá se týká přítomnosti, a tak tato chvíle slouží k tomu, abychom se ptali, co my s Husovým odkazem můžeme činit dnes.

Ambicí setkání není povědět něco z archívu, co dosud nikde nezaznělo. Ambicí je rozezvučit odkaz Husův tak, aby v nás zněl, a jak povím závěrem, aby nás vedl ke smíření.

Jsem moc rád, že večer se stane krásným také díky umu našeho příležitostného pěveckého sboru pod vedením Hany Benešové.

Když jsme před více než rokem toto datum stanovili, netušili jsme, jak bude veřejnost v české republice reagovat na toto výročí. To je dílčí drobná radost. Reaguje odpovědně, přednášek, akcí, pořadů, knih, novinových článků, besed je dost. Naše společnost k Husovu výročí lhostejná není, kdo chce, najde, může slyšet, číst, mluvit. A není to formou pokleslou či ledabylou, které jsme se někdo obávali.

2. Husův životopis

zmiňovat nebudu, i když by se to slušelo. Mohu odkázat na naši novou desku vzadu v kostele, kde je docela podrobný Husův životopis. A kdo trochu vládnete internetem, najdete životopis tam, v dobrých učebnicích také.

Hus žil v době úpadku církve. V té době ještě nebyla církev rozdělena na katolickou a evangelickou, tedy v úpadku naší společné církve, to byli naši společní otcové, kteří evangelium zaprodávali a směňovali za kde co, a když se volil třetí papež, aby nahradil ty dva dosavadní, byl to právník a ne kněz, a tak se rychle ze dne na den světil, aby se právník téměř přes noc stal nejvyšším biskupem, papežem. Byla to naše církev, kterou Husův předchůdce Milíč z Kroměříže popisoval – když jsem přijel na vizitaci, hledal jsem faru, ale z té byla hospoda, hledal jsem faráře, a když jsem ho našel, nevěděl kde má Bibli, a neznal Otčenáš.

S touto církví se Hus a další, nechtěli smířit. Narazili na odpor moci církevní, posléze i světské. Hus byl dlouho vězněn, odsouzen, potupně zbaven svého kněžství a upálen na kraji krásného města Konstanc, na břehu Rýna, v dohledu malebných břehů bodamského jezera.

3. 600 let

No zkuste zařídit, aby se o vás po 600 letech mluvilo! Pravda, těžko si to po té době ověříte, ale… Pilot, který na jaře naletěl s dopravním letadlem do svahů Alp, prý chtěl vykonat něco, aby se na něj nezapomnělo. Vidíte, já jsem jeho jméno zapomněl. A je to jen několik měsíců.

O Husovi se mluví. I po 600 letech. A mám dojem, radostný, že s úctou. Že se mimoděk daří překonat myšlení, které ještě nedávnem bylo dominantní, že to je takový legrační přežitek sentimentálních citů. To myšlení bylo reakcí na pokřivenou ideologickou interpertaci Husa a českých dějin.

Co byla ta pokřivená interpretace? Komunisté prohlásili Husa za dědice pokrokových tradic národa. Hodila se jim vlastenecká linie – která ovšem nebudovala pozitivně vlastenecké myšlení a vlastenectví, ale spíše byla protiněmecká. A pak se jim hodila rovina sociální, a husité a táborité se stali předchůdci komunistů. S pádem komunismu po roce 1989 se relativizovalo vše s ním spojené, tedy u Hus a husitství.

Pro ty kdo jsou dříve narození – většina kasáren a vojenských útvarů tehdy nesla jméno Husovo či Žižkovo. Přísahu jsem v přilbě a se samopalem na ramenou skládal na benešovském náměstí za hřmění písně Kdož sú boží bojovníci. To jsme teda byli boží bojovníci… Po návratu do kasáren mne vítal obrovský – snad 100 metrový nápis na stěně kasáren, který tam byl celou dobu mého 21 měsíčního pobytu – Nenávidět třídního nepřítele – náš největší cíl. Takový hnus užíval Husa ve svůj prospěch… A jiné podobné příklady existují.

Zneužití ideologiemi u Husa je paradox. U mnoha velkých postav, a nemusí to být ani 600 let, jsme odkázání pouze na výklad. Interpetaci. Co kdo o něm řekne. Což zvláště v době internetu může být nebezpečné. Ďábelsky mistrná propaganda nám servíruje lži, které se stávají pravdou, protože to někdo psal na internetu. Těžko se tomu brání. Zneužití je snadnější.

U Husa tomuto propadat nemusíme. Máme jeho texty. Teologické, ale i osobní. To už není záležitost komu věřit a komu ne. To je záležitost píle – přečíst si originál Husův text. Je to možné, je to dostupné. To u Jeronýma Pražského není tak snadné. Myslím, neověřoval jsem si to, za rok, až zde bude nějaký večer k jeho 600 výročí smrti upálením, že po něm žádný soustavný text nemáme.

U Husa nikoli. Hus psal, a texty jsou zachovány. Díky Petru z Mladoňovic. Není dost díků, které bychom tomuto muži mohli vzdát. Z posledních Husových dnů psal doslova reportáže, uchoval i Husovy dopisy z vězení. Díky němu nejsme odkázání na výklady té či oné strany, smíme si udělat úsudek o Husovi sami. Samozřejmě je třeba se vyznat v Husově době, sporu realismu s nominalismem, politické situaci, církevní, a to už tak snadné není.

4. Co je na Husovi velkého? Proč přitahuje?

Hus nás vzrušuje. V sobotních Lidových novinách je psáno – bez Jana Husa a hnutí, které vyvolal, by české dějiny byly nudné a provinciální. Autor uvádí, že by byly podobně nudné jako dějiny Rakušanů, Chorvatů, nebo Estonců. Opatrně cituji autora těchto slov Petra Zídka, nechci se jmenovaných států dotknout, neznám jejich dějiny. Hus skutečně i po šesti stech letech čeří klidné hladiny, přitahuje, možná odpuzuje, ale není nudný.

Co je na něm velkého? Je to jeho víra, že Kristus je pravda. Víra nejen sveřepá nebo tvrdohlavá, víra otevřená. Mnohokrát opakoval, ať mi někdo z Písma doloží, že se mýlím, a já mu dám za pravdu. Nebyl to nepříjemný suverén, který nikoho neposlouchá, protože nejlépe ví svoje. Stále pokorně volal – sdělte mi pravdu, která je vyšší nad tu než jsem poznal a jí uvěřil, a já ji přijmu. Protivníkem vůči Husově kristovské pravdě byla církev. Církev jako instituce. A tam pojetí Husovy pravdy naráželo. Tehdy i dnes. Církev tehdejší, tak i dnes katolická, bytostně stojí na římském biskupovi, který má moc klíčů tak, jak ji Petr přijal od Krista. A tato moc tehdy přijatá od Krista je předávána svěcením dál a dál. A jedině ten kdo tuto moc má, je schopen, promiňte – umí to – proměnit tělo a krev Kristovu. A jedině ten kdo jí a pije takto „správně“ proměněnou krev a tělo Kristovo, je členem církve Kristovy. Hus nasměroval myšlení až k dnešnímu protestantskému chápání církve – Kristus sám dává své dary těm, kdo je přijímají. Ti kdo Krista vyznávají svým Pánem a Spasitelem, jeho dary přijímají, ti jsou církví. Tedy bez ohledu na to, zda ten kdo vysluhuje či předsedá večeři Páně či přijímání, je či není dotknut mocí římského biskupa – papeže.

Toto různé pojetí církve mezi katolíky a protestanty je dodnes. Ono je příčinou bolesti, která tíží mnohé na obou stranách, že nemůžeme slavit společnou večeři Páně, či jinak pověděno, společně být Kristovými hosty a jeho a jeho dary přijímat.

Není přesné povědět, že Hus stál za svou pravdou. Stál za Kristem, který je pravda. A v té víře ho nezviklaly názory učenců, církevních hodnostářů, mistrů teologie natolik, aby řekl, asi se mýlím.

To je pro nás mnohé těžko představitelné. Když přece tolik lidí říká, že se mýlím, není pokorné a odpovědné s tím něco dělat? Tedy vzít to vážně?

Husův zápas jitří mysl každého z nás. Na jedné straně obdiv, a na druhé straně – bylo to nutné? Kolik lidí mu asi říkalo, vrať se, lidé na tebe čekají. Však víš – ten pekař na rohu a ta pradlena a tamta vdova s dětma, touží po tobě a tvém kázání, jsi pro ně důležitý, studenti dychtí po tvém slovu, není lepší, aby ses vrátil živý zpět? Co s tebou když budeš mrtvý? Dejme nyní do závorky, že i kdyby Hus odvolal, nikdy by zřejmě už svobodně nekázal, zbytek života by prožil v izolaci nějakého kláštera. Ale to rozhodování je stálé i dnes, a bolí, co je prospěšné, co je moudré? Jako živý přece, Jane Huse, znamenáš daleko víc, než jako popel v Rýnu… Ne. Tomuto myšlení řekli ne Jan Hus, Jeroným pražský, Milada Horáková, Josef Toufar, a stovky a tisíce dalších, jejichž příběhy se nedochovaly.

5. A je to zrcadlo i pro nás

spolu se mnou pomalu končí farářské či kněžské povolání ti, kdo sloužili i před rokem 1989. Je to trauma. Když jsem váhal ve Valašském Meziříčí, zda podepsat Chartu, řekl mi věrný přátel, který Chartu podepsal a ve své dospělosti přišel do církve – neblázni, a kam bychom chodili? Kde bychom slyšeli svobodné slovo? Kdo by tady ještě mohl veřejně něco říct, když byste všichni byli v base? Poslechl jsem ho. Ale nevím, zda to bylo správně. Ale nyní nechci řešit správně nesprávně, v tom mně nikdo nepomůže a mým starším kolegům také ne. Ale v konfrontaci s Husem. Co s tebou Mistře Jane? Podepsal bys Chartu? Já vím, trochu vyumělkovaně by někdo namítl – ale Husovi šlo o pravdu Kristovu, nám šlo o pravdu politickou. Ale mluvil jsem později s lidmi, kteří byli v době mého rozhodování v Jáchymově, a chodili kilometry do práce, svázání k sobě ostnatým drátem po šesti. A měl jsem spolužačku na gymnáziu, co dřela v hospodářství a nikdy neměla horší známku než 1, a nemohla jít studovat, protože chodila do kostela. Mistře Jane, ale pomoci těm lidem, zastat se jich, a bránit takovému zlu, to je přece také pravda Kristova, o kterou ti šlo, ne? Otázka kterou před nás kladeš – kam až má jít naše touha po Kristově pravdě – až k sebeoběti? K upálení?.. Obdivujeme tě. Ale děsíme se toho a nejsme schopni jednou provždy povědět, že tomu úplně rozumíme.

6. Hus a národ

Myslím, že Hus nás dnes vede k dobrému, zdravému vlastenectví. Smíme na Husa být hrdí. Toho nemá kde kdo… Někam se nám úcta k národu a státu vytrácí. Nechci analyzovat proč, ale stačí se podívat v televizi na sport, kde hrají naši proti Američanům, nebo Italům, nebo Norům, nebo… Ti jmenovaní stojí při hymně rovně, zpívají, často mají svou pravici na srdci. Naši – často – ne všichni – žvýkají, klátí se, a zjevně nevědí, jak s tou divnou chvílí naložit. Nejsou asi úplně hloupí, ale nevědí, kudy na to. Nikdo jim neřekl, že ta chvíle nemusí být divná, ale může být překrásná.

Smíme být na Husa hrdí. To neznamená nekritičtí, fanatičtí atp. Radujeme se, že z našeho národa vzešel někdo jako Mistr Jan. Smíme takovým dávat přednost před povadlým vkusem špatně interpretovaných Švejků a vychytralých tunelářů.

Proč se nám nedaří o Husovi a jiných velikánech mluvit? Nevím. Možná vinou křivého obrazu let minulých. Ale minulost nemůže za všechno. I současnost má svůj díl snad ne viny, ale odpovědnosti. Jakoby se dnes neslušelo nebo nepatřilo někoho pro něco nadchnout. Informace mají být objektivní, tzn. často bez chuti a vůně, bez osobního nasazení. Snaha zapálit v někom touhu se totiž může vykládat jako snaha manipulovat, jsou zde přece jiní žáci, studenti, jiného založení, jiné víry, zbožnosti, tradic – jak ti by k tomu přišli – a ve jménu rovnosti a objektivity se vytrácí zápal pro danou věc. Avšak vášeň a touha objektivní nejsou….

Asi bude chtít hodit to za hlavu, a na půdě církve toto nerespektovat, a nebát se obvinění, že někomu vymývám mozek. Nevymývám, jen mu s úctou a hrdostí vyprávím o Husovi, Jeronýmovi Pražském, matce Tereze, faráři Toufarovi, to jsou a byli lidé, mé srdce hoří úctou k nim, vidíš, a je to pro mne dobré, uč se od nich, můžeš, i pro tebe to je dobré…

A zároveň je to mimoděk varování pro nás faráře kněze a kazatele – smíme horovat pro to, co říkáme! Ano! Nemusíme držet pochybný požadavek doby a tvářit se nezúčastněně, abychom se snad někoho nedotkli. Jen se dotkněme…

7. Co s Husem dnes

Něco jsem naznačil. Mluvit o něm s úctou, hrdostí a nasazením. Vědět, že zápas o Kristovu pravdu nebo lépe o věrnost Kristu může být někdy takhle těžký a krutý. Vědět, že Husova velikost nespočívala v boji Čechů proti Němcům, nespočívala v tom, že bohatým bral a chudým dával. Spočívala v tom, že bral Krista Pána vážněji, než vše ostatní na světě. Podle něj vše měřil a snažil se žít.

Pro evangelíky to mj. znamená, že Kristus je více než Bible, více než Hus a Komenský, více než kalich. Pro katolíky to znamená ptát se, kdo tvoří Kristovu církev.

Pro nás všechny to především znamená, že člověka s jiným názorem nelze věznit, trýznit, ponižovat, popravovat. Že s ním mohu nesouhlasit, hádat se, přít se, divit se jeho názorům, ale to není důvod k násilí na něm.

8. Smíření

Podnět – co s Husem dnes – přichází, možná překvapivě, z katolické strany. Katolická církev ústy papeže a dalších lituje kruté smrti Mistra Jana, nazývá ho velkým reformátorem, vyzývá k pečlivému studiu jeho osoby, prosí za odpuštění všeho násilí, kterých se v důsledku Husovy smrti dopustila, opakuje to v mnoha projevech a textech.

600 let nevraživosti a chladu bylo dost, nastal čas ke smíření.

V Římě byla 15. června 2015, minulé pondělí, sloužena bohoslužba smíření s Bohem a mezi křesťany s prosbou o odpuštění, k 600 výročí upálení Mistra Jana Husa. Měl jsem tu čest tam být, zde je originál programu, který jsme měli. Záměr je, aby tato bohoslužba, stejný text, byla sloužena v České republice na místních úrovních. Už byla v Praze, Plzni a jinde, myslí se na terén úplně dole – i Pardubice, už vím, že byla v Dvakačovicích… Máme čas, jistě se domluvíme. I kdybychom to nestihli do Husova výročí, tak třeba v září…

Té bohoslužbě v Římě minulé pondělí předcházela audience u papeže Františka. Zástupci římskokatolické církve v České republice – kardinál Miloslav Vlk, biskup František Radkovský, Jaroslav Šebek; Československé církve husitské – patriarcha Tomáš Butta, Hana Tonzarová, Jiří Vaníček; Českobratrské církve evangelické – synodní senior Joel Ruml, Daniel Ženatý, Gerhard Frey-Reininghaus.

Setkání s papežem Františkem trvalo asi padesát minut, řeč, kterou papež František pronesl v italštině, měl každý účastník k dispozici v češtině. Pozdravy zazněly v češtině a italštině, byly překládány. Na závěr setkání pozdravil papeže Františka synodní senior ČCE Joel Ruml. Poděkoval za slova, která vyzývají k odpuštění a smíření i na rovině místních obecenství a farností. Vyjádřil přesvědčení, že v České republice se vztahy mezi katolíky a nekatolíky zlepšují a vyslovil naději, že se s papežem Františkem setkáme třeba při jeho návštěvě České republiky. Poté předal papeži společný dar – české sklo z Nového Boru s obrazem Mistra Jana Husa a letopočty 1415-2015.

Odpoledne téhož dne v sedmnáct hodin byla bohoslužba smíření, která se konala v Papežské koleji v Římě. Papež se jí neúčastnil, ujistil nás však o své modlitbě i o tom, že se ke kající bohoslužbě duchovně připojuje. Poprosil, abychom se i my modlili za něj a jeho službu. Kázání měl kardinál Walter Kasper.

9. Citace z textů

František: 12. června 2015 slyšelo přes tisíc kněží z 90 zemí světa. „Ekumenismus není nějaký úkol navíc, který máme dělat. Je to Ježíšův příkaz. Znamená to hledat jednotu Kristova těla, rozbitou kvůli hříchům rozdělení,“ řekl papež, podle kterého je rozdělení křesťanů pohoršením. V této souvislosti zmínil také výročí smrti Mistra Jana Husa a třicetiletou válku: „Dnes odpoledne jsem připravoval projev, který řeknu Čechům, katolíkům, husitům, protestantům, kteří přijedou příští týden u příležitosti oslav 600. výročí smrti Jana Husa,“ řekl František. „Zranili jsme svatou matku církev! V našem svědomí musí být ono poprošení o odpuštění za dějiny naší rodiny, za každou událost, kdy jsme zabili ve jménu Boha.“ Papež také hovořil o třicetileté válce, kdy se katolíci a kalvinisté zabíjeli ve jménu Ježíše Krista. „Toto jsou pohoršení rodiny,“ prohlásil.

Walter Kasper, 15. června 2015 na bohoslužbách smíření v Římě

Shromáždili jsme se u příležitosti šestistého výročí upálení slavného českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha proslulými mistry pražské univerzity a jednoho z nejznámějších církevních reformátorů pozdního středověku, sto let před luterskou reformou… Jeho odsouzení a smrt až do dneška zanechávají v mnoha myslích a v mnoha srdcích hluboké rány a hořké vzpomínky. Poděkujme Bohu, který nás zde dnes shromáždil, abychom společně vyslovili svou hlubokou lítost nad těmito smutnými událostmi… Zvolili jsme si slova apoštola Pavla: „Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2. Kor 5, 20-21).

Kristus Ježíš, který byl bez hříchu, vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom se my mohli stát skrze něho Boží spravedlností a jediným usmířeným lidem. On je náš pokoj, On učinil ze dvou jedno, zboural přehradu, která je dělila (Ef 2, 14), „aby usmířil obě strany s Bohem v jednom těle a tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství“ (Ef 2, 16). Tato dobrá a radostná zvěst se pro nás stává posláním: „Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ Ano, smíření s Bohem, od něhož jsme se vzdálili kvůli svým hříchům, je prvotní. Ale s Bohem se nemůžeme smířit, pokud nejsme v Kristu smířeni i mezi sebou… Události z doby před šesti sty lety, které si připomínáme, by nás měly tváří v tvář těmto slovům zahanbovat a být silným podnětem, abychom šli po cestě ekumenického smíření. To, co se před šesti sty lety stalo počátkem konfliktů, by se nyní šest set let poté mělo stát podnětem pro změnu směru a pro cestu vedoucí k usmíření…

… máme zapotřebí dalších odvážných, trpělivých a vytrvalých kroků na cestě očišťování paměti, abychom překonávali předsudky a ideologické, politické nebo konfesní stereotypy. Máme zapotřebí výzkumů ryze vědeckých a historických. Křesťanská víra se nemá co obávat historického zkoumání, i když někdy odhalí nepříjemné pravdy. Poznat úchylky minulosti slouží k probuzení našeho svědomí před kompromisy současnosti a k otevření cesty ke konverzi. Ta je důležité pro každého křesťana – pro příslušníky i reprezentanty všech církví. Neexistuje smíření bez konverze a neexistuje konverze bez vzájemného odpuštění. Tuto trojici – smíření, konverzi i odpuštění – si dnes vyprošujeme pro naše církve.

Ekumenické hnutí a především Druhý vatikánský koncil vyzvaly církev i všechny církve ke konverzi, k reformě a ke stále potřebné obnově, kterou vyvolával Jan Hus. Mnoho z jeho požadavků se dnes uskutečnilo. Jan Pavel II. vyhlásil v roce 2000 památné „Mea culpa“ za historické hříchy katolické církve. Odsoudil násilí a nevěrnost některých jejích členů, kteří příliš hájili to, co se hájit nemělo, a nehájili to, co se hájit mělo. Společně můžeme vidět Husovu postavu v novém světle. Ve svém projevu na mezinárodním setkání v roce 1999 papež Jan Pavel II řekl: „Hus je pamětihodnou postavou z mnoha důvodů. Ale je to zejména jeho morální odvaha, která z něj tváří v tvář protivenství a smrti učinila postavu zvláštního významu pro český národ, který byl v průběhu staletí také těžce zkoušen.“ Můžeme k tomu dodat: Jan Hus byl hlubokým znalcem Svatých Písem, velký kazatel a reformátor církve. Bojoval za víru žitou podle evangelia a za autentickou církev „chudou pro chudé“, stavěl se proti korupci a proti klerikalismu, jenž je jednou z vážných nemocí církve. V těchto bodech Jan Hus patřil k tradici jiných reformátorů před ním. V mnoha bodech by dnes docházel sluchu u papeže Františka.

… Společně si budeme u Pána vyprošovat dar toho, abychom poznávali jeho Slovo a zůstávali mu věrní a abychom byli hledači pravdy. Buďme v našem světě služebníky smíření. Ten krvácí z mnoha hlubokých ran a trpí bídou a násilím. Tento svět volá po smíření a po evangeliu míru. Prosme, aby nás Bůh učinil jeho šiřiteli, evangelisty, znameními a nástroji. Nechť se tak stane. Amen. (Konec Kasper)

František v řeči k české delegaci – Tím, že odpovíme na Kristovo volání k trvalému obrácení, jež všichni potřebujeme, budeme moci společně postupovat na cestě smíření a pokoje. Na této cestě se s pomocí Boží milosti naučíme uznávat se navzájem jako přátelé a vnímat úmysly druhých v tom nejlepším možném světle. V tomto smyslu vyjadřuji naději, že se rozvinou přátelská pouta i na rovině místních společenství a farností.

V liturgii, která byla v Římě 15.6.2015 a má být sloužena na mnoha místech naší země stojí v modlitbě: Pane, Bože všech lidí, v určitých obdobích našich dějin se naši předkové uchylovali k metodám nesnášenlivosti a proto tím, že nenásledovali přikázání vzájemné lásky, tupili tvář církve, tvé nevěsty. Smiluj se nad svými hříšnými syny a dcerami a přijmi náš úmysl láskyplně hledat a podporovat pravdu s vědomím, že pravda se prosadí pouze silou pravdy samotné…

10. Přijetí smíření

Jsme originálními účastníky křehké chvíle, kdy jasně zaznívá touha po smíření a odpuštění. Už to začal Jan Pavel II v letech 1997 a 2000; jakoby to zrálo a rostlo. A nyní opět je tato touha vyslovena představiteli římskokatolické církve.

600 let od smrti – čas ke smíření a životu v odpuštění. Co my evangelíci. Přijmeme podanou ruku? Řekneme – odpouštíme a sami prosíme za odpuštění všeho, co bylo v protikladu s Kristovou vůlí, láskou a smířením? Je to obrovská šance.

Snad ještě – smíření je proces. Je to cesta stejným směrem. Jako bratři a sestry v rodině – časem mají různé názory, sklony, cíle – ale nejdou proti sobě, přejí si vzájemně vše dobré, jsou připraveni pomoci.

Smíření není na počátku svého procesu závislé na většině. Ještě velmi dlouho na obou stranách budou existovat ti, kdo budou proti smíření. Jde o to, aby nás, kdo po smíření toužíme, jejich existence nevylekala. Neochromila. Možná naopak, aby nově připomínala, jak je důležité jít a být společně. Zvláště když čelíme nové situaci – krizi Evropy a křesťanských hodnot.

A ještě – smíření neznamená ani ztrátu identity, totožnosti. Naopak. Aby se měl katolík s kým smířit, musí potkat pořádného evangelíka, který je kladně naladěn a ví, čemu a proč věří. Evangelíka, jehož víra není založena na negaci.

A aby se evangelík měl s kým smířit, musí potkat pořádného katolíka nebo katoličku, která ví proč a jak věří, ví že existují i jiní křesťané, a že ekumena znamená společnou cestu a hledání, a neznamená – tak se k nám po 500 letech zase vraťte, no co.

Smíření neznamená, že se o Husa a jeho učení nebudeme dohadovat. Ale budeme tak činit přejně vůči druhému, ne s cílem ho zahnat do kouta. Neznamená, že budeme mít stejný názor třeba na Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. A nejvíc bolestně – neznamená to snadno a rychle společné přijímání chleba a vína u Kristova stolu.

Ale znamená naději. Tak jako si před 100 lety nedokázal nikdo představit, že by papež mohl povědět o Husovi to, co pověděli Jan Pavel II a František, tak zde možná za sto let budou stát evangelíci a katolíci společně u stolu Páně, a nejen vedle sebe sedět v lavicích.

Tomu procesu je potřebí pomoci všech, kdo po tom touží. A 600. výročí smrti Mistra Jana Husa je podnětem, abychom pokračovali v tom, co se na poli ekumeny děje, abychom své úsilí obnovili a občerstvili.

František v řeči k české delegaci – Především nemůžeme pominout, že sdílené vyznání víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, v němž jsme byli pokřtěni, nás spojuje vazbou skutečného bratrství.

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 24.06.2015 v rubrice Jak žijeme.