Slovo na tento měsíc

Před dvaceti lety se začala drolit komunistická diktatura. Nejprve v bývalém Východním Německu. Studoval jsem tam v polovině osmdesátých let. Na severu, v Greifswaldu. Krásné universitní město. Rozbité chodníky, domy na náměstí zapřené dřevenými trámy aby nespadly. Chutné pečivo v krámku na rohu, ale jen od úterka do čtvrtka. Na podzim a v zimě ostrý pach čadících briket spalovaných ve většině domácností, podporovaný trabanty a wartburgy. Však už v prvých dnech po narození zapisovali rodiče své dítě do pořadníku na auto. Ono to tak nějak vyjde, až mu bude 18, akorát se dostane na řadu. Děti žily v hrozné rozpolcenosti. Dívaly se ve školce na filmy z války, fandili hrdinné rudé armádě, to je učili, a nenáviděli pitomé fašisty. Že to byli většinou jejich dědové a sousedi, o tom se mlčelo. Učily se, že je západ prohnilý, a toužili po autíčkách z Intershopu, to byl jejich Tuzex, zatímco jejich rodiče čekali na peníze od příbuzných ze západu, aby si tam mohli koupit pořádné kafe a rifle.

V říjnu před dvaceti lety se začali občané NDR bouřit. Utíkali na západ nejprve přes Maďarsko, pak když jejich komunistická vláda zavedla do Maďarska víza, začali utíkat přes pražské velvyslanectví tehdejší Německé spolkové republiky.

Puklo to jako když puknou ledy. O měsíc později to strhlo i nás.

Nesmí se to vrátit! Nežilo se tehdy lépe než dnes! Pokud to někdo tvrdí, nechce vidět čím to bylo vykoupeno. Otroctvím těla i ducha.

Daniel Ženatý

Tento příspěvek napsal/a Pavla Queisnerová dne 10.10.2009 v rubrice Kázání.